9.10.2011 Iguazu Argentina
Bohužel ráno nás opet privítalo silným deštem, ale tentokrát už nebylo co rešit, jde se na Iguazu, i kdyby padala nebeská klenba...Vstup je stejne vysoký jako v Brazílii, asi 20 euro, ale je v nem i prevoz lodí na ostrov sv.Martina, mezi vodopády. Protože jsme chteli odpoledne stihnout bus do Posadas, vyrazili jsme ostrým tempem, bylo vlhko a dusno, nad vodopády mlžný opar, vyvolával dojem tajuplnosti pralesa, všude spousta ruzných kriku a skrehotání divoké zvere. Po ceste jsme zahlédli nekolik leguánu, motýli, dvakrát vetší jak u nás a spousty nosálu, kterí zde jsou nauceni na turisty,
kterí je krmí. Po asi pul hodince prestalo pršet a místama vysvitlo slunce a pod vodopády se objevila duha. Krása. Prošli jsme, vše i s ostrovem, kde sídlí hejna ptáku, a je nutno ríci, že argentinská strana je hezcí, jste blíže vodopádum a cítíte jejich sílu a taktéž dvakrát tak dlouhá. Nakonec jsme se probili davem turistu po asi kilometr dlouhém mustku pres reku až k nejvetšímu vodopádu Garganta del Diablo, Dáblove chrtánu. Tady se valí takové množství vody, až mrazí. Nikde jsem o nic podobného nevidel. Bohužel je tu mustek úzký a turistu mnoho a mají ostré lokty...ja se Jani sama
presvedcila. Na ceste zpet jsme videli spoustu rojících se obrích motýlu, hlavne žlutých, bylo to jako v pohádce, uprostred stála malá holcicka v bílých šatech a snažila se je nalákat na ruku, oni létali kolem jakoby byla kouzelná princezna. Nakonec se nám podarilo chytit bus do Posadas, kam jsme dojeli až pozde vecer. Bohužel zde zacaly první problémy. Nejdríve byl plnej hostel, kam jsme jeli pres celé mesto, ale ridic busu se slitoval a vzal nás zpet, ovšem všude plno, až nakonec nuzná díra za nechutnou cenu 16 euro, bez netu a smrdící, což bylo dvakrát tolik, co v Iguazu z bazénem...Ale chlapík vedel, že je plno a nemilosrdne nás ožebracil.
Jana:
I kdyz znovu prselo, huraaaa na argentinske Iguazu. Bohuzel kvuli autobusu do Posadas jsme museli nasadit smrtici tempo a pripadla jsem si jako pravy Japoncik, co jen leti a foti. I v te rychlosti jsem ale stihla zahlidnout nosali, leguany, kteri jsou pro mistni naprosto normalnimi zviratky, ktere nestoji ani za pozastaveni, nadherne barevne motyli, kondory a dokonce zelvu v rece. Obzvlast se mi libil ostrov Sant Martin, na ktery jsme se prepravili lodickou. Plazicka, tropicke stromy, kondori zblizka, muslicky na plazi, proste malicky raj. Perlickou pro zasmani mi byla zachranna vesta, ktera na obrim Tomasovi vypadala jako brindacek, a taky Tomasovo premlouvani motylka, aby si na nej sednul: Tak pod sem ty hajzle! Pote se ho snazil premluvit zvuky tu tu tu :-)
My jsme pro ostatni byli nakonec obcas vetsi exotikou nez samotne vodopady - 2metrovy Tomas a ja s divnymi ocasky na hlave. Moje plastenka bohuzel neprezila a roztrhla se - kvalita z Malty...
Po rychloprohlidce Iguazu jsme jeli busem do Posadas. Po ceste byli videt domecky uprostred niceho, obcas i s elektrikou, deti prodavajici kukurici u ulice, kostely plne skakajicich, tleskajicich a zpivajicich lidi (byla totiz nedele). Postupne se tropicke stromy menily v jehlicnany a klima z vlhkeho na suche.
V Posadas jsme museli hledat hostel, coz nebylo nejjednodussi. Zda se, ze je tam jen 1 hostal a par residenci, zbytek 5hvezdickove hotely. Ridic autobusu mestske dopravy nas vozil po celem meste a zastavoval mi u kazdeho hotelu, abych se zeptala, zda maji volno. Neni nad napomocnost mistnich lidi! Kdo by to pro nas udelal v Cechach? Nakonec jsme se ubytovali v jedinem hostelu kousek od terminalu, kde bylo trosku draz a kde se Tomas dost nastval... Zajimavosti byla sprcha umistena na stropu hned nad zachodem - baño privado :-))) Stolek v pokoji bylo prkno navic polozene nasikmo, takze z nej vsechno padalo.
kterí je krmí. Po asi pul hodince prestalo pršet a místama vysvitlo slunce a pod vodopády se objevila duha. Krása. Prošli jsme, vše i s ostrovem, kde sídlí hejna ptáku, a je nutno ríci, že argentinská strana je hezcí, jste blíže vodopádum a cítíte jejich sílu a taktéž dvakrát tak dlouhá. Nakonec jsme se probili davem turistu po asi kilometr dlouhém mustku pres reku až k nejvetšímu vodopádu Garganta del Diablo, Dáblove chrtánu. Tady se valí takové množství vody, až mrazí. Nikde jsem o nic podobného nevidel. Bohužel je tu mustek úzký a turistu mnoho a mají ostré lokty...ja se Jani sama
presvedcila. Na ceste zpet jsme videli spoustu rojících se obrích motýlu, hlavne žlutých, bylo to jako v pohádce, uprostred stála malá holcicka v bílých šatech a snažila se je nalákat na ruku, oni létali kolem jakoby byla kouzelná princezna. Nakonec se nám podarilo chytit bus do Posadas, kam jsme dojeli až pozde vecer. Bohužel zde zacaly první problémy. Nejdríve byl plnej hostel, kam jsme jeli pres celé mesto, ale ridic busu se slitoval a vzal nás zpet, ovšem všude plno, až nakonec nuzná díra za nechutnou cenu 16 euro, bez netu a smrdící, což bylo dvakrát tolik, co v Iguazu z bazénem...Ale chlapík vedel, že je plno a nemilosrdne nás ožebracil.
Jana:
I kdyz znovu prselo, huraaaa na argentinske Iguazu. Bohuzel kvuli autobusu do Posadas jsme museli nasadit smrtici tempo a pripadla jsem si jako pravy Japoncik, co jen leti a foti. I v te rychlosti jsem ale stihla zahlidnout nosali, leguany, kteri jsou pro mistni naprosto normalnimi zviratky, ktere nestoji ani za pozastaveni, nadherne barevne motyli, kondory a dokonce zelvu v rece. Obzvlast se mi libil ostrov Sant Martin, na ktery jsme se prepravili lodickou. Plazicka, tropicke stromy, kondori zblizka, muslicky na plazi, proste malicky raj. Perlickou pro zasmani mi byla zachranna vesta, ktera na obrim Tomasovi vypadala jako brindacek, a taky Tomasovo premlouvani motylka, aby si na nej sednul: Tak pod sem ty hajzle! Pote se ho snazil premluvit zvuky tu tu tu :-)
My jsme pro ostatni byli nakonec obcas vetsi exotikou nez samotne vodopady - 2metrovy Tomas a ja s divnymi ocasky na hlave. Moje plastenka bohuzel neprezila a roztrhla se - kvalita z Malty...
Po rychloprohlidce Iguazu jsme jeli busem do Posadas. Po ceste byli videt domecky uprostred niceho, obcas i s elektrikou, deti prodavajici kukurici u ulice, kostely plne skakajicich, tleskajicich a zpivajicich lidi (byla totiz nedele). Postupne se tropicke stromy menily v jehlicnany a klima z vlhkeho na suche.
V Posadas jsme museli hledat hostel, coz nebylo nejjednodussi. Zda se, ze je tam jen 1 hostal a par residenci, zbytek 5hvezdickove hotely. Ridic autobusu mestske dopravy nas vozil po celem meste a zastavoval mi u kazdeho hotelu, abych se zeptala, zda maji volno. Neni nad napomocnost mistnich lidi! Kdo by to pro nas udelal v Cechach? Nakonec jsme se ubytovali v jedinem hostelu kousek od terminalu, kde bylo trosku draz a kde se Tomas dost nastval... Zajimavosti byla sprcha umistena na stropu hned nad zachodem - baño privado :-))) Stolek v pokoji bylo prkno navic polozene nasikmo, takze z nej vsechno padalo.
11.10.2011: Salta
Do Salty jsme dojeli až odpoledne, díky rozbitýmu autobusu...hned na nádraží se na nás vrhlo nekolik dohazovacu do hostelu, nakonec jsme tedy nešli z francouzem z busu za 50, ale nechali se premluvit sympatickou indiánkou na hostel o deset mín, plus taxi zdarma. Nebylo to nic moc, proti Iguazu, zrovna tu malovali, ale nakonec se to ukázalo jako dobrá volba. Rozhodli jsme si totiž pujcit auto na dva dny, abysme stihli všechny krásy v okolí. Indiánka se jmenovala Mariana a dohodila nám za slušnou cenu auto od Fernanda, dalšího indiána, tady totiž už všichni byli indiáni, plus pozvání na veceri.
Ješte jsme prošli stred mesta se dvema peknýma kostelama a námestím a domluvili auto, Fernando nám dal trasu na tri dny, ale my to zkusíme za dva...uvidíme. Vlakem by to stálo stejne jako autem za oba dny, plus benzína a ubytování, tak jsme se rozhodli pro auto, musíme totíž trochu šetrit po drahém Riu a Posadas. Na veceri udelali kurecí kridélka s rýží, prosté a skromné jídlo, jako lidé tady. Bylo nás 5, Mariana, Fernando, my dva a právnickaz Buenos Aires, Karen, kolem triceti, co nás pozvala k sobe, až pojedem kolem, tak se to muže hodit. Taky jsme domluvili, že až se vrátíme, udelám neco já jim z ceský kuchyne.
Jana:
V autobuse nam s nasim prekvapeni dali obcersteni i piti, takze nas velky nakup s potravinami ani nebyl treba. V luxusnich autobusech navic ani nebylo znat, ze jsme jeli 18 hodin. Barvy prirody se najednou menily - prevladala zelena s bezovou, obcas protkane cervene nebo zlute rozkvetlymi stromy. Po ceste se pasly kone, kravy, letaly kondori a orli, sem tam chatrcky lidi a jejich policka. Videli jsme i pozar lesa. V suchu a teple se zacaly objevovat prvni kaktusy.
Na autobusovem nadrazi v Salte nas odchytla velmi prijemna Mariana, ktera nas premluvila k pobyti v hostelu, kde pracuje. I kdyz hostel byl docela otresny, zustali jsme a udelali dobre. Mariana je opravdu uzasna holcena plna pozitivni energie a zivota. Navic ma plno zkusenosti z cestovanim po jizni Americe a dala nam mnoho dulezitych informaci. Seznamila nas s Fernandem, od ktereho jsme si pronajali na 2 dny auto. Pokoj jsme sdileli s pravnickou Karen z Buenos Aires, ktera nas pozvala k ni domu, az budem projizdet. Vsichni dohromady jsme povecereli. Fernando nam pripravil kuratko na zelenine s ryzi.
Take jsme si konecne nechali vyprat obleceni, ktere uz dost zapachalo.
Ješte jsme prošli stred mesta se dvema peknýma kostelama a námestím a domluvili auto, Fernando nám dal trasu na tri dny, ale my to zkusíme za dva...uvidíme. Vlakem by to stálo stejne jako autem za oba dny, plus benzína a ubytování, tak jsme se rozhodli pro auto, musíme totíž trochu šetrit po drahém Riu a Posadas. Na veceri udelali kurecí kridélka s rýží, prosté a skromné jídlo, jako lidé tady. Bylo nás 5, Mariana, Fernando, my dva a právnickaz Buenos Aires, Karen, kolem triceti, co nás pozvala k sobe, až pojedem kolem, tak se to muže hodit. Taky jsme domluvili, že až se vrátíme, udelám neco já jim z ceský kuchyne.
Jana:
V autobuse nam s nasim prekvapeni dali obcersteni i piti, takze nas velky nakup s potravinami ani nebyl treba. V luxusnich autobusech navic ani nebylo znat, ze jsme jeli 18 hodin. Barvy prirody se najednou menily - prevladala zelena s bezovou, obcas protkane cervene nebo zlute rozkvetlymi stromy. Po ceste se pasly kone, kravy, letaly kondori a orli, sem tam chatrcky lidi a jejich policka. Videli jsme i pozar lesa. V suchu a teple se zacaly objevovat prvni kaktusy.
Na autobusovem nadrazi v Salte nas odchytla velmi prijemna Mariana, ktera nas premluvila k pobyti v hostelu, kde pracuje. I kdyz hostel byl docela otresny, zustali jsme a udelali dobre. Mariana je opravdu uzasna holcena plna pozitivni energie a zivota. Navic ma plno zkusenosti z cestovanim po jizni Americe a dala nam mnoho dulezitych informaci. Seznamila nas s Fernandem, od ktereho jsme si pronajali na 2 dny auto. Pokoj jsme sdileli s pravnickou Karen z Buenos Aires, ktera nas pozvala k ni domu, az budem projizdet. Vsichni dohromady jsme povecereli. Fernando nam pripravil kuratko na zelenine s ryzi.
Take jsme si konecne nechali vyprat obleceni, ktere uz dost zapachalo.
12.10.2011, Trasa vlaku de los Nubes
Hned ráno jsme vyrazili ala trasa Tren de las Nubes, vlakem do nebes....nejvýše položená trat,kopírovaná silnicí, zpoloviny neasfaltovanou, takže auto dostalo peknej kartác, ponevadž casu nebylo mnoho....Kolem se zdvihaly hory mnoha barev, plné kaktusu velikosti dvou me a viaduktu ascentující trati. Vyjeli jsme až do sedla ve výšce 4200 mnm., kde jsme zacali pocitovat bolest hlavy, težce se dýchalo a mírný pocit na zvracení...naštestí se to ustálilo, když jsme sjeli do San Antonio de Los Cobres, vesnici v horách. Tady se zastavil cas. Místní intoši vypadali zhruble a spustle, kolem chatrce a prach
A to jsme nevedeli, co ješte potkáme za individuum. Po ceste kolem krásného indiánského hrbitova, s pestrobarevnými stuhami na hrobech, až k nej viaduktu na konci cesty výletního vlácku, nás stopl zachuchlanej indián. Nevím, co me primelo zastavit a otevrít okno a ptát se, co chce. Byl to fakt Vošklivák, písek v zarudlejch ocích, zkažený hnedý polámaný zuby a popraskaný rty, k tomu popelavá plet a skelné oci. Jen jsem cekal, kdy mu z pusy vylezou cervy....Dos pesitos, rekl, což nás neprekvapilo, Jana rychle zavrela okna a já šlápl na plyn a jak se vynoril, tak zmizel v mracích písku...ješte dlouho
jsme se museli smát. Zpátecní cesta pres sedlo byla krutá, opet jsme cítili výškovou nemoc, dokonce více, preci jen jsme prekonali rozdíl 3000 metru. Rychle jsem sjel proto dolu, kde se nám posléze udelalo lépe. Pozdeji jsme si koupili na vecer trošku piva a vína, melo to vejt první stanování. Když jsme našli místo ve vyschlém koryte reky, postavili stan a sešerilo se, prišli kone...jen tak bez nikoho...pásli se dokud jsem je nevyplašil bleskem z fotáku.
Jana:
Po snidani jsme se vydali pronajatym autem po trase vlaku de las Nubes a dojeli po kamenite ceste az k viaduktu ve vysce pres 4000 m. Krajina byla krasna, hory menily barvy podle obsahu mineralu, od cervene pres fialovou a hnedou az k zelenomodre. Na nich rostlo nespocet obrich kaktusu, presne takovych jako zname z westernu. Po ceste jsme potkali pana, ktereho jsme pojmenovali osklivak. Vypadal, ze se chce na neco zeptat a tak Tomas i pres moje obavy otevrel okynko a pan s cernym oblicejem od vsudypritomneho prachu, s ocima, ktere kvuli prachu nebyly ani videt, a s pusou plnou nahnilych zubu a natahujicich se zelenocernych slin, nas zadal o dos pesitos. Ja jsem jen
rychle odpovedela, ze nemame, a zavrela se strachem v ocich okenko. Jen jsme cekali, kdy mu vylezou z pusy cervi. Ten den jsme prekonali vyskovy rozdil 3000 m, coz nam zpusobilo mensi vyskovou nemoc. Ja jsem unavou usla, po probuzeni me zacla bolet hlava, ktera uz bolela Tomase, a po vystupu z auta u viaduktu se mi chtelo zvracet. Rychle jsme tedy sjeli niz. K tomu jsem se jeste dusila prachem, ktery nam pres ventilaci vstupoval do auta. Moje rty, pusa i nosni dirky ho byly plne. Myslim, ze kdybych tam zustala par dni dele, stal by se ze me osklivak. Po umornem dni jsme si chteli koupit pivo a vino na vecer, coz se ukazalo jako nejednoduchy ukol. V obchodech na me
koukali jako na zjeveni, kdyz jsem je zadala o alkohol. Nakonec jsem ale uspela a sehnala Tomasovi 3 litry piva a sobe jedno krabicove Vino toro, ktere sem nakonec vyzvracela, tak dobre bylo :-) Prespali jsme v korytu vyschle reky ve stanu. Kolem pulnoci, krasne osvetlene Mesicem den po uplnku, se k nam jako z pohadky priblizilo stado koni, hledajicich neco k snedku a pokracujicich dal svou nocni prochazku. Nebe preplnene hvezd, byla to nadhera. Probudila jsem se v 7 rano a po otevreni stanu me cekal dalsi uzasny pohled. Kolem stali pasouci se kravy, kterych pak proslo jeste nekolik. Par metru od stanu jsem objevila ricku, ve ktere jsem se hned vykoupala. Projizdejici
auta zpomalovala, kdyz videla nahe stvoreni rachajici se v ledove rece :-) Tomas se nevykoupal, na nej byla voda pry moc studena
A to jsme nevedeli, co ješte potkáme za individuum. Po ceste kolem krásného indiánského hrbitova, s pestrobarevnými stuhami na hrobech, až k nej viaduktu na konci cesty výletního vlácku, nás stopl zachuchlanej indián. Nevím, co me primelo zastavit a otevrít okno a ptát se, co chce. Byl to fakt Vošklivák, písek v zarudlejch ocích, zkažený hnedý polámaný zuby a popraskaný rty, k tomu popelavá plet a skelné oci. Jen jsem cekal, kdy mu z pusy vylezou cervy....Dos pesitos, rekl, což nás neprekvapilo, Jana rychle zavrela okna a já šlápl na plyn a jak se vynoril, tak zmizel v mracích písku...ješte dlouho
jsme se museli smát. Zpátecní cesta pres sedlo byla krutá, opet jsme cítili výškovou nemoc, dokonce více, preci jen jsme prekonali rozdíl 3000 metru. Rychle jsem sjel proto dolu, kde se nám posléze udelalo lépe. Pozdeji jsme si koupili na vecer trošku piva a vína, melo to vejt první stanování. Když jsme našli místo ve vyschlém koryte reky, postavili stan a sešerilo se, prišli kone...jen tak bez nikoho...pásli se dokud jsem je nevyplašil bleskem z fotáku.
Jana:
Po snidani jsme se vydali pronajatym autem po trase vlaku de las Nubes a dojeli po kamenite ceste az k viaduktu ve vysce pres 4000 m. Krajina byla krasna, hory menily barvy podle obsahu mineralu, od cervene pres fialovou a hnedou az k zelenomodre. Na nich rostlo nespocet obrich kaktusu, presne takovych jako zname z westernu. Po ceste jsme potkali pana, ktereho jsme pojmenovali osklivak. Vypadal, ze se chce na neco zeptat a tak Tomas i pres moje obavy otevrel okynko a pan s cernym oblicejem od vsudypritomneho prachu, s ocima, ktere kvuli prachu nebyly ani videt, a s pusou plnou nahnilych zubu a natahujicich se zelenocernych slin, nas zadal o dos pesitos. Ja jsem jen
rychle odpovedela, ze nemame, a zavrela se strachem v ocich okenko. Jen jsme cekali, kdy mu vylezou z pusy cervi. Ten den jsme prekonali vyskovy rozdil 3000 m, coz nam zpusobilo mensi vyskovou nemoc. Ja jsem unavou usla, po probuzeni me zacla bolet hlava, ktera uz bolela Tomase, a po vystupu z auta u viaduktu se mi chtelo zvracet. Rychle jsme tedy sjeli niz. K tomu jsem se jeste dusila prachem, ktery nam pres ventilaci vstupoval do auta. Moje rty, pusa i nosni dirky ho byly plne. Myslim, ze kdybych tam zustala par dni dele, stal by se ze me osklivak. Po umornem dni jsme si chteli koupit pivo a vino na vecer, coz se ukazalo jako nejednoduchy ukol. V obchodech na me
koukali jako na zjeveni, kdyz jsem je zadala o alkohol. Nakonec jsem ale uspela a sehnala Tomasovi 3 litry piva a sobe jedno krabicove Vino toro, ktere sem nakonec vyzvracela, tak dobre bylo :-) Prespali jsme v korytu vyschle reky ve stanu. Kolem pulnoci, krasne osvetlene Mesicem den po uplnku, se k nam jako z pohadky priblizilo stado koni, hledajicich neco k snedku a pokracujicich dal svou nocni prochazku. Nebe preplnene hvezd, byla to nadhera. Probudila jsem se v 7 rano a po otevreni stanu me cekal dalsi uzasny pohled. Kolem stali pasouci se kravy, kterych pak proslo jeste nekolik. Par metru od stanu jsem objevila ricku, ve ktere jsem se hned vykoupala. Projizdejici
auta zpomalovala, kdyz videla nahe stvoreni rachajici se v ledove rece :-) Tomas se nevykoupal, na nej byla voda pry moc studena
13.10.2011, NP de Los Cardones, Reserva de Conchita, Valley de Calaquites
Asi jeden z nej, zacal, jak již jsem zminoval....poté nás cekalo stoupání údolím Calaquites, mezi Cachí a Cafayete, až na vysoký mirador, španelsky vyhlídka. Poté prekrásný NP de Los Cardones, plný barevných hor a kaktusu, že jsem myslel na divoký západ, v dálce zasnežené hory. Vše po šterkové ceste a žhavém slunci. Musel jsem pak zastavit na smocenícko v potoce, kde jsme se rochnili asi hodinu a poté naložili cyklistu, kolem padesáti, co tu píchl dvakrát a tlacil kolo v tom parnu nekolik kiláku a ješte mu dobrejch dvacet zbývalo do hotelu k autu, což by asi nedal, už tak byl celej zplavenje a rudej jak rak.
Byl to amík a chtel nám za to zaplatit, proste pitomec, musel jsem mu dvakrát ríkat, že je normální si pomáhat. Nakonec nás ješte cekalo milé prekvapení v podobe Reservy de los Conchas, prekrásných skalních mest a hradu a pilíru, malovanými nespocetne barvami na pozadí impozantního údolí a hor. Ješte jsme stihli prírodní amfiteátr a vyhlídku Tres cruces, ale pak už se rychle setmelo a my museli hledat místo na spaní. Až asi po hodince se jsem zaparkoval v kamenitém staveništi, kde jsme slyšeli elektrický broucky. El broucci, jsou zahadná stvorení, jež jsme doposud nezahlídli a která vydávají zvuk, jako když
dostáváte ránu proudem z vysokého napetí. Do salty zustalo jen 80 km, takže jsme dokázali nemožné a pozdeji se hooodne s fernandem nasmáli, jak jsme blázni a chudák auto, ale že si to myslel....
Jana:
Po snidani jsme sbalili stan a pokracovali v ceste. Kvuli male opicce, co jsem mela, jsem si koupila Coca Colu a hura do hor. Po ceste jsme videli stada koni, krav, koz a nasich prvich lam. Hory opet krasne menily barvy. Zastavili jsme jednomu starsimu Americanovi, ktery se po horach projizdel na kole, ktere pichl. Blazen chtel ujit vice nez 20 kilometru na horkem slunci pesky do hotelu. Myslim, ze pokud bychom mu nezastavili, asi by to neprezil. Vecer jsme meli problem najit misto na stanovani. Nakonec jsme zakotvili na jakemsi stanovisti u nejakeho mestecka. Protoze jsem byla utahana, sla jsem spat uz kolem devate.
Byl to amík a chtel nám za to zaplatit, proste pitomec, musel jsem mu dvakrát ríkat, že je normální si pomáhat. Nakonec nás ješte cekalo milé prekvapení v podobe Reservy de los Conchas, prekrásných skalních mest a hradu a pilíru, malovanými nespocetne barvami na pozadí impozantního údolí a hor. Ješte jsme stihli prírodní amfiteátr a vyhlídku Tres cruces, ale pak už se rychle setmelo a my museli hledat místo na spaní. Až asi po hodince se jsem zaparkoval v kamenitém staveništi, kde jsme slyšeli elektrický broucky. El broucci, jsou zahadná stvorení, jež jsme doposud nezahlídli a která vydávají zvuk, jako když
dostáváte ránu proudem z vysokého napetí. Do salty zustalo jen 80 km, takže jsme dokázali nemožné a pozdeji se hooodne s fernandem nasmáli, jak jsme blázni a chudák auto, ale že si to myslel....
Jana:
Po snidani jsme sbalili stan a pokracovali v ceste. Kvuli male opicce, co jsem mela, jsem si koupila Coca Colu a hura do hor. Po ceste jsme videli stada koni, krav, koz a nasich prvich lam. Hory opet krasne menily barvy. Zastavili jsme jednomu starsimu Americanovi, ktery se po horach projizdel na kole, ktere pichl. Blazen chtel ujit vice nez 20 kilometru na horkem slunci pesky do hotelu. Myslim, ze pokud bychom mu nezastavili, asi by to neprezil. Vecer jsme meli problem najit misto na stanovani. Nakonec jsme zakotvili na jakemsi stanovisti u nejakeho mestecka. Protoze jsem byla utahana, sla jsem spat uz kolem devate.
14.10.2011. Salta
Ráno jsem v klidu dojel do Salty a vrátili jsme auto, pak si šli lehnout, po únavné ceste a ranním vstávání. Odpoledne jsme vyrazili na vrcholek San Brnardo s výhledem na celé mesto. Nahoru jela lanovka, ovšem s velou forntou lidí. Dolu jsme pak šli už pešky. Samotná Salta je rozlezlá, ale šedivá,ale vyhlídka byla pekná, jako vždy z výšky. Pak už prípravy na veceri, udelal jsem gulášek s paprikama, vzhledem k výberu surovin. A povedl se. Mariana s Fernandem si pochutnali a my vyhládlí též. Pak jsme si dali pivecko a poté co holky odpadli, pili jsme s Ferdou až do sedmi....teda to mi rekla Jana ráno. Ovšem byl to prínosný vecer, rozhovor anglicko španelsky a ráno prázdná lednicka a nocního recepcního servali za bordel, proste jak to má bejt.
Jana :
Protoze jsme museli vratit auto v 9 hodin, museli jsme vstavat v sest hodin rano. Po ceste jsme vyhodili pytel plny odadu do kose, kterych neni v argentinskych vesnickach moc. Jsou to zelezne kose na vysoke tyci, snad aby zvirata nemohla odpad roztahat. Po prijezdu do Salty jsme vratili auto, vyzvedli vyprane obleceni v pradelne a po sprse krasne usli. Plni sily jsme se pak vydali lanovkou na horu Sv. Bernarda, ze ktere je vyhled na celou Saltu. Vecer uvaril Tomas na hostelu cesky gulas s kolinkama pro recepcni Maryanne a typka, co nam pronajal auto, Fernanda. Vecer byl krasny, ja jsem se odebrala k spanku kolem jedne rano a Tomas pokracoval s Fernandem do sesti.
Jana :
Protoze jsme museli vratit auto v 9 hodin, museli jsme vstavat v sest hodin rano. Po ceste jsme vyhodili pytel plny odadu do kose, kterych neni v argentinskych vesnickach moc. Jsou to zelezne kose na vysoke tyci, snad aby zvirata nemohla odpad roztahat. Po prijezdu do Salty jsme vratili auto, vyzvedli vyprane obleceni v pradelne a po sprse krasne usli. Plni sily jsme se pak vydali lanovkou na horu Sv. Bernarda, ze ktere je vyhled na celou Saltu. Vecer uvaril Tomas na hostelu cesky gulas s kolinkama pro recepcni Maryanne a typka, co nam pronajal auto, Fernanda. Vecer byl krasny, ja jsem se odebrala k spanku kolem jedne rano a Tomas pokracoval s Fernandem do sesti.
15.10.2011, Tilcara
Dneska jsme se poprvé naštvali...teda nejdrív já janu, když me musela v nedobrém stavu dopravovat do Jujuy a pak do Tilcary a poslouchat moje bláboly....a pak ona me, když me nechala na hostelu vecer a šla parit do rána s Viktorem, španelem z hostelu. Cesta busem byla pro me utrpení, ale diky bohu jsme tak tak dohonili autobus do Tilcary, nicméne jsme vyfuneníí zjistili, že naše místa už jsou obsazená a na výzvu mladej kluk se starší paní reagovali s úsmevem, ale nehli se. Jana už mela dost, tak jsem svojíJ špatnou španelstinou na ne tvrde uderil: "proste Adios amigos!", vyhrkl jsem a sám zaskocen svou smelostí sledoval, jak se pulka autobusu zacla smát a šeptat si, co se to deje. No a ti dva se zvedli a vypadli, tak si mohla Jana sednout.
Jinak Tilcara na nás zapusobila, malebné, tiché mestecko se super lidma, jídlem a atmosférou. Výborný sendwiche za deset pesos od dedka u nádraží nás postavili na nohy...teda me, tak abych šel hajat na pár hodin, než zas vyrazím na lamí steak, bohužel sám, nebot jsme své drahé nikde nenasel a nakonec to bylo lepší.
Jana:
Rano jsme rychle vypadli hledat postu a poslat pohledy. Pak taxikem na autobusak a hura do Jujuy. V Jujuy sme na posledni chvili sehnali listky do Tilcary, ale musela jsem bezet jak silena po celym autobusaku a zastavovat bus, aby na nas pockal. Nase mista byla navic obsazena, takze jsme museli vyhodit starsi babicku s klukem. Spis to dokazal Tomas slovy: Takze adios amigos, cimz pobavil cely autobus. Tomas nechal sednout ke me jednu pani a on celou jizdu protrpel na schodech busu. Za mnou sedel pan, co si pustil z mobilu zamilovane spanelske pisnicky a pekne si zpival. Konecne jsme dorazili do Tilcary, na kterou asi nikdy nezapomenu. Myslim, ze se sem jeste vratim.
Naprosto uzasna atmosfera, uzasne uvolneny lidicky, prisla jsem si jako v Evrope s myma super kamaradama. Cas a stres tu neexistuje, kraviny se tu neresi, jen klid, smich a hudba a uzivani kazde minuty zivota naplno. Naprosty relax a presny vzor toho, jak se ma podle me zit. Navic jsem zjistila, ze v Argentine se pije hodne fernet, coz jsem vubec netusila :-)
Protoze se Tomas konecne potreboval vyspat z kocoviny, vydala jsem se s nasim spolubydlicim Victorem z Terrasy taxikem na ruiny kousek od mesta. Ty jsme nasli uprostred kaktusoveho lesa, kde jsem si mirne rozskrabala lytka. Pak jsme se sli podivat na oslavu padesatit v mestecku pod ruinami a pak stopem zpatky do Tilcary. Vzala nas rodinka, jejichz dve deti si sedly na sebe, aby nam udelaly misto a tatinek ridic, s plnou pusou listku cocy nam celou cestu neco vypravel, ale protoze uz pozil dost velke mnozstvi cocy, nebylo mu vubec rozumet. Po vylete jsme se vratili na hostel, kde jsme nasli spiciho Tomase v dost silenem stavu, takze jsme ho radsi nebudili a vyrazili se najist,
poslechnout si koncerty v ulicich tradicni indianske hudby a pak jsme se sli podivat za kamarady do hostalu, kde jsme stravili uzasnou noc.
Jinak Tilcara na nás zapusobila, malebné, tiché mestecko se super lidma, jídlem a atmosférou. Výborný sendwiche za deset pesos od dedka u nádraží nás postavili na nohy...teda me, tak abych šel hajat na pár hodin, než zas vyrazím na lamí steak, bohužel sám, nebot jsme své drahé nikde nenasel a nakonec to bylo lepší.
Jana:
Rano jsme rychle vypadli hledat postu a poslat pohledy. Pak taxikem na autobusak a hura do Jujuy. V Jujuy sme na posledni chvili sehnali listky do Tilcary, ale musela jsem bezet jak silena po celym autobusaku a zastavovat bus, aby na nas pockal. Nase mista byla navic obsazena, takze jsme museli vyhodit starsi babicku s klukem. Spis to dokazal Tomas slovy: Takze adios amigos, cimz pobavil cely autobus. Tomas nechal sednout ke me jednu pani a on celou jizdu protrpel na schodech busu. Za mnou sedel pan, co si pustil z mobilu zamilovane spanelske pisnicky a pekne si zpival. Konecne jsme dorazili do Tilcary, na kterou asi nikdy nezapomenu. Myslim, ze se sem jeste vratim.
Naprosto uzasna atmosfera, uzasne uvolneny lidicky, prisla jsem si jako v Evrope s myma super kamaradama. Cas a stres tu neexistuje, kraviny se tu neresi, jen klid, smich a hudba a uzivani kazde minuty zivota naplno. Naprosty relax a presny vzor toho, jak se ma podle me zit. Navic jsem zjistila, ze v Argentine se pije hodne fernet, coz jsem vubec netusila :-)
Protoze se Tomas konecne potreboval vyspat z kocoviny, vydala jsem se s nasim spolubydlicim Victorem z Terrasy taxikem na ruiny kousek od mesta. Ty jsme nasli uprostred kaktusoveho lesa, kde jsem si mirne rozskrabala lytka. Pak jsme se sli podivat na oslavu padesatit v mestecku pod ruinami a pak stopem zpatky do Tilcary. Vzala nas rodinka, jejichz dve deti si sedly na sebe, aby nam udelaly misto a tatinek ridic, s plnou pusou listku cocy nam celou cestu neco vypravel, ale protoze uz pozil dost velke mnozstvi cocy, nebylo mu vubec rozumet. Po vylete jsme se vratili na hostel, kde jsme nasli spiciho Tomase v dost silenem stavu, takze jsme ho radsi nebudili a vyrazili se najist,
poslechnout si koncerty v ulicich tradicni indianske hudby a pak jsme se sli podivat za kamarady do hostalu, kde jsme stravili uzasnou noc.
16.10.2011, Tilcara, Purmamarca
Ráno už zas jako rybicka, se mi Janu nepodarilo vytáhnout z postele...a není divu....jsem tedy vyrazil sám na místní ruiny inckého osedlí. Pulcara, tak se místo jmenuje, se nachází na vrcholku kopecka s pekným výhledem na okolí. Z ruin jsou znovu postavena kamenná stavení, které obklopují kaktusy a dávají tak celému místu mystický nádech. Celé to leží asi dva kilometry od centra a vstupu vévodí mohutný pomalovaný železný most, pres údolí momentálne vyschlé reky. Za vstup je možné ješte pozdeji navštívit místní museum, což jsme udelal, ale není zde nic krome sochy a nekolika džbánu. rozhodl jsem se vydat tedy na výlet do
Purmamarcy, kde se nachází kostel z 16.století a výhled na cerro de los siente colores....vrch sedmi barev. Purmamarca je malá, kostel bílý, vzhledem docela obycejný, námestí plné indiánu s pestrobarevnými látkami všeho druhu. Co tedy stojí za to, je ten výhled....podarilo se mo ho najít až po chvilce tápání, až jsem vylezl na první vetší kopecek a videl pak cestu mezi skalami, která me dovedla až za mesto, kde se opravdu prekrásný pohled naskytl...zajedl jsem to steakem z lamy, velmi tuhým, takže lamu už ne, urcite ne steaky a odpoledne se vydal busem zpet. Jana už vstala, prošli jsme se po meste a vydali se pak trochu
dríve na kute, pred cestou do Bolívie.
Jana:
Rano jsem se musela vyhrabavat z opicky, vydala se s Victorem hledat lagunu, kterou jsme v silenem vedru nenasli, najedli se, rozloucili se a ja sla zase chvilku spinkat. Pak se vratil Tomas, sli jsme na jidlo, vyprali pradlo a zase spat.
Purmamarcy, kde se nachází kostel z 16.století a výhled na cerro de los siente colores....vrch sedmi barev. Purmamarca je malá, kostel bílý, vzhledem docela obycejný, námestí plné indiánu s pestrobarevnými látkami všeho druhu. Co tedy stojí za to, je ten výhled....podarilo se mo ho najít až po chvilce tápání, až jsem vylezl na první vetší kopecek a videl pak cestu mezi skalami, která me dovedla až za mesto, kde se opravdu prekrásný pohled naskytl...zajedl jsem to steakem z lamy, velmi tuhým, takže lamu už ne, urcite ne steaky a odpoledne se vydal busem zpet. Jana už vstala, prošli jsme se po meste a vydali se pak trochu
dríve na kute, pred cestou do Bolívie.
Jana:
Rano jsem se musela vyhrabavat z opicky, vydala se s Victorem hledat lagunu, kterou jsme v silenem vedru nenasli, najedli se, rozloucili se a ja sla zase chvilku spinkat. Pak se vratil Tomas, sli jsme na jidlo, vyprali pradlo a zase spat.
14.1.2012 horskym prusmykem do Argentiny
Krasne rano v Melipeucu nam nabidlo pohled na cyklisticke zavody, takze se i zpozdil nas busik, ale nakonec jsme do nej naskocili a kamenitou cestou vyrazili vzhuru k hranicim. Fakt ty busy to je sila, bez klimatizace se pecete ve vlasni stave, radeji to prospat, coz se podarilo i me.
Na celnici jsme dostali chilske razitko a informaci, ze argentinska strana je jen 16km pesky. Takze zase stop, teda spise tani se odbavenych aut, ci vas vezmou a fakt jich tu moc neni....ale hned druhe nas vzalo a za deste minut jsme projeli nadhernou krajinou, plnou Araukarii a malebnych
kopcu az na argentinskou hranici. Tady nam mlada policistka, argentinka nabidla, ze se nam zepta na dalsi stop do nedalekeho mestecka a reknete ji ne, takze hned prvni, velmi male auticko nas bere, prestoze musi prehazovat cely kufr a namackat se tam jak sardinky. Ale mlady par byl sympaticky, az
jsme byli dojati, co vsechno pro nas neudelali. Bohuzel ve mestecku v kovbojskem stylu nebylo krome nekolika budov, ale vubec nic. Bus az v 11 vecer. Po marne hodince na stopu jsme podlehli hladu a ja si dal nejdrazsi burger v zivote, ovsem stejne nechutne mrazenej, jako vetsina.
ana nepohrdla litrem pivka na otupeni smyslu a kdyz nejel bus v pet, jak nam nekteri rekli, Sli jsme znovu na stop....tentokrat hned druhe auto zastavilo a mlada a sympaticka argentinka nas vzala pres 100km az dolu do udoli. Kolem jsme zahledli uz argentinske pampy a nekolik Nandu, pstrosovitych ptaku. Nandu pampovy. Prijemna slecna nas vyhodila v Zapale, kde jsem pak cekali na nadrazi do 2 rano na bus do San Martin de Los Andes. No, co vam budu povidat, nic prijemneho...v cekarne chrapali opilci, my byli unaveni moc, ale nakonec jsem se dockali a trochu se vyspali v buse.
15.1.2012 San Maritn de Los Andes
Rano jsem prijeli asi v pul sesty, takze jsme jeste trochu dospali na zemi na nadrazi a asi v osm velky kafe a hledani ubytovani...nasli jsem hotel s dvema hvezdkama za 67 pesos, coz v tady v horach se zdalo prijatelny a hlavne pani recepcni konecne na urovni, dostali jsme snidani jako bonus, pak sprcha a kratky spanek...
Konecne jsme koupili i jizdenky na bus Jane az do Ria, s presedanim v Buenos Aires, ale levne to tu neni, mnoho lidi rika, jak je Argentina levnejsi nez Chile, ale urcite ne v sezone a v Patagonii....vse je tak skoro dvakrat drazsi nez v Salte na severu. A busy jsou asi o tretinu drazsi v sezone, nez normalne, fuj....
Jinak San Martin vypada jako nejake horske mestecko va Svycarsku nebo Rakousku, vse je nove, drevene a klidna atmosfera, vesmes same hotely a hostely a restaurace. K tomu azurove modre jezero obklopene horami. Janina byla utahana, tak jeste sla relaxovat a ja se vydal na mensi turu na mirador, tj.vyhlidka, asi 5 km vysoko nad jezerem a mestem zaroven. Narodni park Lanin. Po ceste me zkasli o 2 peseticka, nejaka tlusta indianka, co tam pres svuj private pozemek prehradila zavorou a oplotila kolem, nicmene vyhlidka stala za to, panorama ze dvou stran, mesto a jezero v cele velikosti. Vecer jsme snedli mistniho jelinka, ale priprava se nevyrovna zdaleka nasi ,evropske.
16.1.2012 Ruta de Siete Lagos
Ze San martinu jsme mikrobusikem vyjeli po malebene ceste do Berilloche, coz je ve spanelstine Ruta de siete lagos, silnice sedmi jezer....bohuzel jsme nemeli moc stesti, jelikoz asi tyden pred nasim prijezdem vybuchl vulkan v Chile a cela oblast byla evakuovana kvuli spadu sopecneho popela. Toho jsme za celou dobu v tyhle
oblasti nadychali a napsikali habakuk. V podstate to vypadalo takhle...vsude sedy popel , ktery prai a vitr ho rozfoukava az do vsech uplne nejmensich vasich cest dychacich, k tomu je ve vode, pada ze stromu a vubec sedive je to vsude....co je hezke, jsou vrcholky hor, neb ty vypadaji jakoby pokryte snehem, lec nenechme se
mylit, je to popel. Takze ted sedim na klade v popelu a pisu denik ze dva dny....mame plne nosy a brambory v krku a hory nejdou videt, protoze fouka vitr a popel zahaluje obzor. Super. Ale ne druhou stranu obcas vitr opadne a popel tez a pak se zjevuji vrcholky jako mohutne temne stiny, ci prisery z temnot...a hlavne jezero je stale krasne
modre a misty smaragdove zelene zatoky. Utaborili jsme se u jezera Falkner, kde nad nami cneli impozantni skaly ve tvaru skalniho hradu a me prepadly romanticke sny a vzpominky...zustal jsem lezet asi dve hodiny jen v trave pozorujice mesic a koruny stromu, nabyvajicich obludnych rozmeru vzhuru k obloze a k tomu zapach dymu z nedalekeho ohne....
Proste se ve me probudila trampska krev a romantika prirody mi dodala silu. Dekuji, jeden z nejhezcich veceru na ceste. Jana usla ve stanu a ja jeste dlouha nabiral energii a meditoval ve svetle a temnote prirody...
17.1.-18.1. 2012 Villa la Angostura
Tak jestli na jezere Falkner byl popilek, tak tady ho je asi trikrat tolik...Rano jsme chytli bus, pak nas vyhodil v mracnech prachu nekde v lese, s tim, ze nas pak zase pozdeji nabral....stacil jsem jeste videt dalsi jezero a nadychali jsme milion tun hnusu, projizdejici auta vzdycky rozvirila popol kolem, ze neslo vubec videt, oci nas bolely a byli jsme cely usmudlany, jako kominici. Nejhorsi to bylo ve Villa de Angostura....sjeli jsme k jezeru, ale zacal foukat hnusnej vutr, co sbiral popilek z okolnich hor az nebylo nic videt, jako v mlze. Tak jsme rychle nasli misto kryte stromy a utaborili se tu pres noc, celkem se nedalo nic jineho delat, tak jsme si alespon zprijemnili vecer lahvinkami cerveneho patagonskeho vinecka....Nakonec jsme pozorovali hvezdy a konecne jsme nasli i Jizni Kriz a take souhvezdi Lva, kterezto nikdy na severni polokouli neuvidite.
Dalsi den bylo jezere krasne klidne, okolni hory a molo se odrazely v azurove modre vode. Objevili jsme take mistni malinovy likerek, mooooc dobrej. Tak jsem jeste dojel Jane pro melounka a byla uplne spokojena, likerek, vodicka a melounek....a rozhodli se tu prozevlovat den. Odpoledne se voda krasne barvila do 4 odstinu, bylo horko a klid....tak jsme se koupali nazi v jezere, sice voda studena, ale v tom teple se to dalo, ze i ja smyl prach a popel, kterehoz nebylo zrovna malo....Jeste jsem nezminil, ze cele okoli je rozdelene do dvou narodnich parku, Los Alerces a Nahuel Huapi.
19.1.2011 prejezd do San Carlos de Bariloche
Dnes jen kratce....rano jsme sedli na busik. Teda rano....bylo uz trosku po poledni, holt jsme se tu nejak rozlenosili....po ceste krasne panoramata jezera Nahuel Huapi a hor kolem, zasypanych popelem, takze spicky vypadaly jakoby pokryte spinavym snehem....V Bariloche jsme si dali vyborny obidek, kratkou prochazku a ubytovali se v hostelu plnem izraelcu. Jeste nam zustaly posledni dva a pul dne spolecne....ale Jana chce zustat v Bariloche, tak jsem opustil od planu jet jeste na den pod stan kolem jezera, prece jen ten popel vsude kolem je fakt neprijemny a na stanovani nevhodny....Ve meste uz popilku tolik neni a je celkem ciste. Tesime se na zitra, nebot hory a jezero kolem jsou malebne, urcite pujdem na trek....
Dneska si jeste udelam poradnej krvavej argentinskej steak.....mnammmmm, jo a mame taky jahudky s mlikem, takze i koktejlek, mnaaaaaaam
Dneska si jeste udelam poradnej krvavej argentinskej steak.....mnammmmm, jo a mame taky jahudky s mlikem, takze i koktejlek, mnaaaaaaam
20.1.2012 San Carlos de Bariloche
Tak sice neni tak pekne jako vcera vecer, to zas diky prachu, ktery tu rozfoukava vitr z vrcholku okolnich hor, takze videt jde jen napul, nez by bylo normalne. Jeste jsem nezminil, ze hostel, kde jsme je plnej zidu, jsme tu sami cizinci mezi zidakama, vetsina neni moc prijemnejch, ani nepozdravi.
Nicmene jedeme na lanovku. Cerro Otto, je to kousek za mestem a vyveze nas to az na hreben. Jana ma bohuzel odrenou nohu, rozedrela si ty stipance od mravenecku do krve....jiny boticky si vzit nechce, tak nevim, ale
matne tusim, ze toho moc nenachodi. Nahore se pekne pomodlila u sosek Krista a Madony, maji to tu vzdycky nekde po kopcich, nejaky mista se sochama svatych, nejvtsi v Riu...tak za odpusteni
vsech hrichu z nasi cesty...ale to by tam musela sedet asi jeste ted, tak snad aspon neco. Trochu to pripominalo nas Praded, podobna rozhledna, kolem litaly rogala a vyhled na jezero Nahuel
Huapi z ostruvky uprostred. Jak jsem rikal, mohlo byt lepe videt a bylo by to uzasny, ale i takhle to bylo pekny. Janu jsem nakonec umluvil aspon na prochazku na vedlejsi vrcholek, zhruba kilometr
vedle, vic uz pak nedala, takze jsem sel dal po hrebeni sam. Asi dalsich 5 km tam i zpet, dosel jsem na Piedras de Habsburko, habsbursky kamen, dalsi vyhlidku, tentokrat z druhe strany, ktera nebyla
tak zahalena popelem, takze slo lip videt. No a co se stalo nestalo Jane s jeji nozickou ji tu vsichni litovali a osetrovali, jakoby ji mela na uriznuti, jeden mladenec ji zatahl dokonce do strojovny lanovky, kde ji
osetroval pres pul hodiny....jako romance z filmu, nicmene to neskoncilo jak bychom cekali, tentokrat Jana uhajila cest a neprijal vice nez osetreni....Vecer jsme meli rozlucku. Byli jsme vve dvou barech, ale nic
moc, namazali jsme se z ruznych happy hour drinku a skoncili az v sest rano.
21.1.2012 cesta z Bariloche na jih
Dneska se nic duleziteho nestalo, krome teda uz definitivniho rozlouceni s Janou a odpolednim busem do El Chalten. Na hostelu me nechali vyspat v Janine posteli az do tri, takze
jsme pak jen zasli na rozluckovy obidek a bye bye....V Bariloche se mi zas tolik nelibilo, vse by bylo asi o dost lepsi, nebyt toho sopecnyho prachu, ktery vitr rozvaval, takze
to bylo jako v mlze, jinak to tu silne pripomina Evropske hory, rikaji tomu jihoamericke Alpy, ale ja bych spis rekl Tatry, prece jen Alpy jsou o dost vyssi...
A taky tu chci jeste zminit jednou nechutne drahy busy...V Argentine se clovek na vetsi vzdalenosti poradne prohne....kort v sezone a v Patagonii, hnus humus, nakonec jsem zpatky zakoupil letadlo do Buenos Aires, je to rychly a stejne drahy, ne-li levnejsi nez bus, bohuzel uz ted vidim jak se tu moje nebohe konto skarede ztenci, rozpocet by se jinak dal, ale za dopravu to naskace nehorazne a vse je tu tak dvakrat drazsi, nez na severu, necht zhynou bidnou smrti.....
22.1.2012 El Chalten
Tak dneska pisu ode dneska zpet...na datu je 22....pak to shrnu, je tezsi psat pocase.
Dneska jsem dojel po 27 hodinach do El Chaltenu...hnus, ale jedna prihoda po ceste stoji za zminku..a to jak jsme nechali 2 kluky
nekde napul cesty na zachode...a kdyz jsme ze zadu kriceli a pak i rekli ridicovi, ze nam 2 chybeji a maj tu batuzky, tak prej at dojedou mikro busem...neb jeho to
nezajima. Nakonec se debil musel vratit, protoze volali sefovi a my mame zpozdeni jen 2 hodiny...ale kluci sedi a se zasmali a jedem dal...a ridic idiot nejvetsi se tvari,ze nic...
V El Chalten jsem dojel uz sam, 27 hodin v buse bylo ok, prolil jsem teda par slzicek za Janu, nebot po dvou pivech mi bylo smutno a taky teda jeste bude...diky Jani za kompanii po
dobu trech a pul mesicu , ve zlem i dobrem...Takze tady to muzu shrnout....ted uz budu asi sam. S Janou jsme uplne, ale uplne rozdilni...v nazorech me stve a ja ji, hlavne na vztahy a lidi...
Jani je strasne vyhorela...coz se nedivim, ale snad ten tyden naposled , kdyz jsme jeli jen stopem a spali ve stanu ji pomohl, me jo, a taky jde videt, jak i na malu muze clovek fungovat.
I kdyz ne dlouho. Tak timto konci prvni cast Juanity, cesty, ktera mela byt ve trech nebo aspon dvou, cesty, co jsem planoval a snil o ni uz pul roku, cesty, co bych se nikdy neodvazil udelat sam a nakonec
ji dokoncim sam. A to je fakt, ze ji dokoncim....slibuji.
A Janu jeste uvidim....aspon jsem poznal pritele. Jinak se celkem nic nestalo,vecer jen byl velky problem najit ubytovani...az po hodine a to je to je to tady celkem maly, se mi podarilo za nekrestansky peniz
sehnat cimricku, diky recepcnimu, co mi obvolal pulku mestecka. Tak jsem aspon zareservoval dve dalsi noci u nej za pulku, nez dnes. Co se da delat, priste budu chytrejsi a booknu to pres internet dopredu. Dal jsem
si po tezke ceste pivecko a sprchu a sel spinkat, abych se pripravil na zitrejsi turu.
23.1.2012 Laguna del Torres, El Chalten
Cele okoli El Chaltenu uz patri do narodniho parku Los Glacieres, kam budou me kroky smerovat i dale. Nad mestem se tyci impozantni silueta Fitz Roy, jako veze s bilymi vrcholky. Rano jsem si trosku prispal a nakonec
vysel az v jedenact. Psali, ze to je 4 hodiny tam a 4 zpet, tak jsem nasadil ostre tempo a nakonec to usel i s pauzama na odpocinek za 6 celkem....bohuzel vycerpan a s puchyrema.Ovsem urcite to stoji za to,
kolem je nadherna priroda, lesy a uz na zacatku panorama mesta pod sebou, pote se otvira udoli s rekou barvy modrobile a nad tim vsim siluety Cerro Torre a Fitz Roye vedle. Laguna je ledovcoveho puvodu, je tu
videt krasne ledovcovy splaz do laguny, ktery ma nadherne blankytne modrou barvu a vedle ledovce stoji tri vezicky Cerro Torre jako strazci. Cely den bylo krasne slunecno, akorat na lagune to pak uz dost foukalo, ale
nadherne svetlo na foceni...pry mame stesti, tady v patagonii jsou caste vanice a dest, to pak nejde videt vubec nic. Dosel jsem s krvavyma nozickama po 26 kilometrech za sest hodin, uplne splavenj, takze jsem si neodpustil
jedno pivanko. A zitra bych mel jit uz jen kratsi trasu na lagunu pod Fitz Royem, pouhych 25 kilometru, tak to asi dojdu jeste horsi, se mi zda....ale nebudu mrakota a zatnu zuby. Jinak jsem se prestehoval do velkeho hostelu, jedina nevyhoda je zase spousta zidu, ale je to tentokrat pul napul s ostatnima. Na pokoj me dali s brazilkou, co spi po tezke ture, holandankou, co cestuje sama na rok a jednim tlustym argentincem, kterej prekvapive umi trochu anglicky, tak uvidime, nikdo se mnou nechce jit zitra tech krasnejch petadvacet, lenosi lini....tak jsem si dal olbrimiho krvavyho steaka a aspon teda musim priznat, ze v Argentine konecne umi steaky udelat, vivat....
24.1.2012 Fitz Roy, El chalten
Tak koukam, ze nas pokoj pro 4 je na tom celej stejne bidne, co se tyce uchozenych nozicek... Sestava ja, holandanka Anne, kolem 30, mlada hezka brazilka Marcel a argentinec Nicholas s urednickym briskem....vsichni pomalu postupne
dochazime, sprcha a postel....dnes to bylo stejne jako vcera. No rano jsem se nacpal vejci se slaninou, ktery mi jeste pak pri hodinovem vystupu davali pekne zabrat, jako bych pojedl kameni....Celkove dnesni trasa je o dost narocnejsi
a navic zabijackej pultora hodinovej strmej vystup na zaver....ale zase nadhera. Fitz Roy se impozantne cni nad lagunou de Los Tres, zabalen do snehove pokryvky. Je treba priznat, ze chodim hodne ostrym tempem, v podstate me nikdo za cely
dva dny nepredesel, naopak....radeji jdu jen s kratkymi pauzami, nez nohy ztvrdnou a zacnou pak bolet. A v jakym stavu jsem dosel, lze lehce uhodnout....povina zastavka na pivko, sprcha a postel....obe holky uz spokojene chrupkaj....ale dali taky petadvacet,
akorat si hodne privstali, ja chodim az kolem jedenacty...vecer jsme sli vsichni 4 na spolecnou veceri a vymenovali si dojmy. I brazilka umi celkem slusne anglicky, s Nicholasem uz je to horsi...tak mu prekladame....no, pro me je to rozlucka, rano jedu dal do
El Calafate. Ostatni tam maji dojet o den pozdeji.
25.1.2012 El Calafate
Rano jeste jedna nemila a zaroven legracni prihoda....trosku jsem to zas napjal s casem a dal si jeste rychle jidlo pred cetou s Anne, ktery jsem bohuzel uz nestihl dopapkat, jelikoz jsem dobihal na bus....co jsem zjistil az za moment, ze jsem tam nechal
kreditku a podepsal slecne servirce jinej ucet, tak dobehla jeste za busem a mavala a tak jsem nastesti za svou hloupost nedoplatil....Asi bych mel zacit brat nejaky leky, uz si pripadam fakt trochu nemocnej, jak furt neco hledam a nekde zapominam....
Jezero Lago Argentino je neskutecne krasne svetle modry a zaslouzi si sve jmeno, neb pripomina barvu argentinske vlajky...cele jsme ho objeli az do El Calafate, krajina kolem je typicka patagonska, polopoust, polostep, barva zluta, misty sediva, kolem vody zelene
lisejniky a traviska. Dnes jsem uz toho v planu nic nemel, prosel jsem mestecko, nijak zajimave. Vecer jsem tu potkal Pinona, cecha, prvniho za 2 mesice. Lezli tu po skalach v El Chaltenu a zlomil si tri prsty u nohy, tak jel s druhym kamosem, kterej si pro
zmenu zlomil nohu a v tu dobu uz sedel v letadle domu. Pinonovi spadl na nohu velkej kamen. Vypravel mi o horolezectvi spoustu zajimavejch historek a taky zazitky z cestovani.
26.1.2012 El Calafate
Tak dneska jsem mel jet do Torres del Paine, hezky jsem si privstal a uz v pul sesty na nohou cekam na bus....vsichni uz odjeli, jen pro me nikdo neprijel, nakonec jsme zavolali office a zjistili, ze ta roztrzita slecna mi rekla spatny den a jede se az zitra...
Tak jsme teda s Pinonem rozhodli, ze pojede aspon dneska na ledovec Perito Moreno, ale bohuzel nam vyprodali uz vsechny listky....proste den na nic....nakonec jsme teda sli aspon na mistni lagunu,, ktera slibovala plamenaky...Laguna tu opravdu byla, nicmene
pouha louze s asi 5 plamenaky uprostred, pro nas jen ruzove koule a vstup drahy jak prase....tak jsme je vyfotili z dalky a jednoho konicka, co se pripletl kolem a sli zkusit museum....to melo celkem dve mistnosti, krasnou slecnu za kasou a nehorazne vysoke
vstupne, ktere by si netroufli vybirat ani ve vatikanu....tak jsme se s ni rozloucili a sli zevlovat na hostel, nic uz se tu delat neda a proste je spatnej den....nakonec to byl aspon slusnej vecer, dali jsme pivko, potkali tu polku Pawlinu, co delala taky v Irsku
a ja sel spat az ve dve rano. Zitra jedu zas do Chile na jeden den....takze viz Chile
28.1.2012 Perito Moreno
Tak dnes konecne dalsi hvezda na me ceste, krasavec Perito Moreno....Nastesti se pripojil i Pinon, cech, co jsem tu s nim pres tri dny vegetil a horolezec se spoustou zajimavych historek...takze jsem aspon trochu nakoukl do obtiznosti a rizik techto muzu, proti nimz je ma cesta pouhou prochazkou....Jeli jsme na odpoledne, kde je vetsi sance na odlamovani
ker, diky pusobeni slunecnich paprsku. Ledovec je proste impozantni kus ledu modrobile barvy. Splaz se vine mezi stity hor a pretina jezero Lago Argentino jako muzna dlan pretne louzicku rozliteho vina na stole. Nastesti uz tu zacina i podzim, takze se k tomu pridavaji zlutozelene stromy kolem, cerne hory a svetle modre vody jezera dotvareji celou scenerii.
Clovek by rekl: prisli jsme do zeme trolu a zlobru....vse je tak velike. samozrejme se neda ocekavat, ze ledovec bude salat teplo...takze i kdyz sviti slunce, ta obrovska kra vyzaruje nevyslovny pocit mrazu a zimy, jakoby spar ledoveho draka. Stravili jsme zde asi sest hodin, sledovali padajici kusy ledu o velikosti domu, jak rozceruji hladinu jezera....
ledovec, jako jeden z mala, stale roste a to az dva metry za den, takze cas od casu preklene uzinu a zatarasi jezero na dve casti, coz prave nastalo....pote se hladina zveda, az provrta sila vody diru, jakysi tunel v ledovci, ktery se hloubi a hloubi, az se propadne a cely proces zacne znovu. Nadhera, ne? Kry padajici do vody, samozrejme brzy taji. No, priroda zde ukazuje bez diskuzi svou obrovskou silu, clovek by si mel vicekrat na techto mistech uvedomit, jak je malinkaty. Vecer jsme s Pinonem dali na rozloucenou krvave steaky a ja musel cekat az do tri rano na bus do Ushuai....takze me ceka cely den a noc v buse....a to jsem se blysknul, jelikoz jsem tu prekladal nocnimu recepcnimu a hostum ze spanelstiny do anglictiny...no, kdybych nebyl linej, tak umim ted spanelsky celkem dobre....ale nejak se nemuzu prinutit se ucit, takze se domluvim slusne a rozumim, ale mohlo to byt daleko lepsi...
29.1.2012 prejezd do Ushuai
Dnes toho asi moc nebude....ve 3 rano busem do Rio Gallegos a tam presedame za hodinu na dalsi do Ushuaii. V buse jsem znovu potkal holandanku Anne, tak jsme si aspon mohli hlidat batohy navzajem a pokecat, domluvili jsme se i na spolecnym treku v Ushuii. Me se podarilo vicemene celou cestu prospat, krajina je stejne tady jednotvarna rovina pokryta zlutou travou.
To se tahne az pres celou Ohnovou Zemi k Ushuuie, kde se tesne za mestem zvedapohori Martial, narodni park Tierra del Fuego, cil nasich treku. Cesta byla dost otravna, porad me budili a to z nekolika duvodu...za prve se jede pres hranice z Chile, pres pas chilskeho uzemi, takze se hranice prejizdi hned dvakrat a to je minimalne hodina, plus zadny ovoce, zelenina a
cerstve jidlo, tak jsem musel narychlo sezvykat moji klobasku a dve bagety, za druhe pak seprejizdi Magallhaensuv pruliv, kde vas vyzenou z busu na trajekt. Je to historicky magicke misto, ale jinak celkem nezajimave, svetle modre more a kolem zlute planiny ze dvou stran. Po ceste lodi jsme zahledli v dalce nekolik delfinu. Opravdu zajimava krajina zacina az hodinu
pred Ushuaiou, zacinaji lesy a hory a jezera, bohuzel se uz skoro setmelo. V noci jsem jeste hodinu hledal muj hostel, dvakrat me totiz poslali spatne, oni jsou totiz tak horlivy pomoc, ze i kdyz nevi, tak to nereknou a vrele vam ukazujou na jiny hotel nebo hostel a dokonce chlapik sel se mnou az tam a nemohl jsem mu vysvetlit, ze potrebuju fakt jen ten muj konkretni...
to okyval hlavou, ze jo a tahl me dal, az jsme dosli na druhou stranu mesta a ja se pak musel peknej kus vracet. Budu tady 5 nebo 6 noci, jeste se rozhodnu, ale nasel jsem spoustu mist, kam jit, takze se mam na co tesit.
To se tahne az pres celou Ohnovou Zemi k Ushuuie, kde se tesne za mestem zvedapohori Martial, narodni park Tierra del Fuego, cil nasich treku. Cesta byla dost otravna, porad me budili a to z nekolika duvodu...za prve se jede pres hranice z Chile, pres pas chilskeho uzemi, takze se hranice prejizdi hned dvakrat a to je minimalne hodina, plus zadny ovoce, zelenina a
cerstve jidlo, tak jsem musel narychlo sezvykat moji klobasku a dve bagety, za druhe pak seprejizdi Magallhaensuv pruliv, kde vas vyzenou z busu na trajekt. Je to historicky magicke misto, ale jinak celkem nezajimave, svetle modre more a kolem zlute planiny ze dvou stran. Po ceste lodi jsme zahledli v dalce nekolik delfinu. Opravdu zajimava krajina zacina az hodinu
pred Ushuaiou, zacinaji lesy a hory a jezera, bohuzel se uz skoro setmelo. V noci jsem jeste hodinu hledal muj hostel, dvakrat me totiz poslali spatne, oni jsou totiz tak horlivy pomoc, ze i kdyz nevi, tak to nereknou a vrele vam ukazujou na jiny hotel nebo hostel a dokonce chlapik sel se mnou az tam a nemohl jsem mu vysvetlit, ze potrebuju fakt jen ten muj konkretni...
to okyval hlavou, ze jo a tahl me dal, az jsme dosli na druhou stranu mesta a ja se pak musel peknej kus vracet. Budu tady 5 nebo 6 noci, jeste se rozhodnu, ale nasel jsem spoustu mist, kam jit, takze se mam na co tesit.
30.1.2012 Ushuaia
Dneska se teda mic moc nedelo....teda vlastne v noci jsem jeste byl na netu v posteli a chlapek nade mnou na me zacal sproste hulakat at to vypnu a vubec byl fakt sprostej....tak jsem si jen trosku rypl a vypl jsem to, on uz jecel na celej dorm, jak pichla svine. No rano nastesti hned vyadl, takze bude klid, ani se s nim uz nemusim potkat. Po snidani jsem zasel do pristavu, kde je zrovna jedna obrovska zaoceanska lod, plus dalsi velke antarkticek a spousta jachet. Nad mestem se prudce zveda pohori Martial, misto castych trekingu, bohuzel dnes to nedopadlo, jelikoz podruhe za me cesty zacalo prset, ale hlavne se zatahlo, ze zezhora nebylo vubec nic videt....ono sam dest by mi tolik nevadil, i kdyz to je taky vopruz, v tom chodit nekolik hodin, ale viditelnost je nezbytna....takze jsem si odpoledne polenosil a uvaril si gulasek a nechal vse na zitra....vecer uz to vypadal lepe, ale tady se to meni vic nez ja ponozky.
31.1.2012 NP Tierra del Fuego
Dneska rano jsem si privstal. A jako spravny sokolik uz v devet vyrazil na trek. Bohuzel, kam jsem chtel, jezdi busy jen se tremi osobami a vice, takze jsem po pulhodince cekani v desti zvolil za cil NP Tierra del Fuego, coz je asi 20km za mestem. Zaplatil jsem nehoranych 85 pesos(16euro) ale bylo mi receno, ze je to i se vstupem....jake bylo rozcarovani, kdyz na hranici parku po me chteli dalsich 85 za vstup....fuj. No tak jsem se zacal hadat s ridicem a nakonec on rekl, at jedu bez vstupu na svuj risk, coz mi vubec nevadilo. Pocasi bylo teda vice nez irske....hory v mracich a dest a vitr k tomu, ale to se neda ovlivnit, tak jsem jel. Nakonec se to behem celeho dne stridalo kazdych deset minut, jak se mraky tocily kolem, obcas vysvitlo slunce a jedna strana stitu se vyjasnila, takze aspon tak. Ridici jsem se omluvil z diplomatickych duvodu, aby me hned na stanici nenaprasil, ze nemam vstupenku a rychle vyrazil na turu. Park je umisten v plosine udoli mezi tycimi se zasnezenymi kopci, kolem tisice metru vysokych. Vzhledem k tomu, ze vedle je hned more, tak vypadji impozantne. Nejhezci se mi zdaly barvy stromu a parazitickych chvojek na nich...uz tu zacina podzim, takze barvy se eni od zelene, zlute a hnede az po krasne cervenou...plus jezera s modrou a zelenou barvou. Nicmene moc panoramat tu nevidite, to spise divoke husy, zajice, ci dokonce neco jako nas jestrab. Usel jsem teda opravdu poradnej ku a nutno rici, ze po tezkych ztezkach...sice ne tolik soupani jako v chaltenu, ale same koreny, kameny a prelezy....nakonec jsem jeste dal bonus podel pobrezi kanalu Beagle, celkem skoro 30 km. Taky jsem pak tak vypadal. I pres zimni bundu a salu byla zima, kosile zpocena, vitr hnusnej. Takze je lepsi jit nonstop a zustat zahraty, coz jsem udelal a tak jsem ostrym tempem s jednou prestavkou usel celej usek najednou....nakonec jsem mel dost a zkousel stopovat, jelikoz zpatecni bus mel jet az za hodinu a ja nehodlal vymrznout cekanim a vzali me argentinci, co jsem je fotil na jedne vyhledce, takze je dobre navazovat kontakty vzdy a vsude, nikdy nevime, kdy se to muze hodit. V hostelu jsem usnul jak miminko a za dve hodiny me bolely nohy jak svin, ze jsem tezko schazel ze schodu....tak si dam asi pivko a uvarenej gulasek....
1.2.2012 Ushuaia
shit...dnes jsem prospal cely den...a bylo hezky asi 2 hodinky po poledni....no nic..kohoze jsem to nepotkal v noci v baru....ty vole frank frankenstein holandan. Tak kdyz ne ja tak on stoji za zminku...clovek 44 let...udajne salor..coz je obchodnik s lodmi, ale on porad ozralej a vsude tu byl, pred deseti lety...vlasy kudrnaty si oholil, ale vitalitu ne...no frajer, Diky za potkani s nim, takhle bych chtel zit....ale ne, ja chci nebyt sam a milovat...takze i kdyz vypadam jako dobrodruh....touzim po lasce a pohlazeni.....a
2.2.2012 Ushuaia
Tak jsem jim tu vypil celou lednicku....holt nebyli pripraveny na takove hovadko, jako jsem ja....v deset vecer uz nemeli nic....a to se musim pochvalit, protoze jsem jeste mimo to stihl vylet lodi na tulene a tucnaky...sice jsem tam ve vetru vlal jako ta vlajka na zerdi, ale povinny vylet jsem absolvoval a videl krasny ostruvky plny tulenu, dalsi kormoranu a posledni tucnaku....taky jsem jeste stihl vecer irish pub a veceri s australanama, ale to jsem uz byl hoooodne ridkej....a rano mi tady slecna recepcni dobehla pro pivko zadarmo do obchodu, takze tomu rikam pohostinnost....
3.2.2012 Ushuaia
Tak bohuzel je mi celej den fakt mizerne, navic keksl comp a spravit se da prej az v Buenos Aires....takze zevl celej den...v restauraci mi udelali polevku ze sacku, hnus humus, kuchare zastrelit na miste, alchymista....jinak jsem vecer pozval jednu sympatickou brazilku na veceri, ale jsme se nejak spatne domluvili....tak na ni porad cekam, dve hodiny, ale prej hned jde....aspon bude prijemny vecer ve spolecnosti damy, i kdyz samozrejme jsem gentleman a vse ve vsi pocestnosti, uz mam stejne vybrano jinde. A v pet rano zas hnusnej bus 10 hodin pres chilsky hranice...a trajekt, takze ani cloveka vyspat nenechaj....No a navic me zaclo zlobit koleno, boli jak svin, uz to zacalo v Iquique, ale ted po tech turach se to zhorsilo a nemuzu poradne ani sejit schody....takze proto taky nikam moc nechodim, snad to bude ok.
Tak jeste jak to vcera dopadlo.....byli jsme v irskym baru, jeste jsem se rozloucil s Frankem Frankenstainem Van Zemeurenem. Je to stejne borec. Niele, tak se jmenovala ta mala brazilka, mela naprosto nadherne oci, jako dve studanky v Amazonii, asi stesti, ze jsem rano musel odjet busem do Rio Gallegos, nebot bych ji asi podlehnul a to by mi mohlo hodne zkomplikovat cestu...a takhle zustala aspon krasna vzpominka.
Tak jeste jak to vcera dopadlo.....byli jsme v irskym baru, jeste jsem se rozloucil s Frankem Frankenstainem Van Zemeurenem. Je to stejne borec. Niele, tak se jmenovala ta mala brazilka, mela naprosto nadherne oci, jako dve studanky v Amazonii, asi stesti, ze jsem rano musel odjet busem do Rio Gallegos, nebot bych ji asi podlehnul a to by mi mohlo hodne zkomplikovat cestu...a takhle zustala aspon krasna vzpominka.
4.2.2012 Rio Gallegos
Celej den v buse, kterej mel mnavic zpozdeni a bez jidla a vody jsem tam potil krev.....jeste ze me recepcni vzbudil, jinak bych asi bus nestihl...Rio Gallegos je rovina kousek od oceanu a nechutne tu fici....studenej vitr, uz se tesim, az odtud vypadnu....Jinak jsem zacal paty mesic na ceste, mam za sebou Patagonii a zitra me ceka prelet do Buenos Aires. Tam je udajne kolem 35 stupnu, potrebuju uz se trosku ohrat, v Ushuaie a tady je neprijemna zima, uplne jsem odvykl....a levneji, doufam.
5.2.2012 z Rio Gallegos do Buenos Aires
Letadlo ma az ve 4 odpoledne, ale diky za to....bus je drazsi a nechutnejch 54 hodin.....takze neni o co stat. Dneska mam trosku krizicku, zasteklo se mi, trosku jsem unaven cestovanim, ale doufam, ze v Buenos, kam se tesim, najdu zas odreagovani a novou energii....trochu skoda, ze jsem tak rychle opustil Ushuaiu, zrovna kdyz clovek potka zajimave lidi, Franka asi jen tak neuvidim a ostatni taky ne....chovali se ke me vsichni hezky i na hostelu, clovek vubec nema pocit, ze je nekde na kraji sveta, tisice mil od domova....proto mozna ted ta krize, vzdycky je horsi odjed z dobrych mist a opustit zajimave lidi, clovek pak zas ceka, az nekoho potka. Nicmene je asi lepsi jet sam, clovek se rychle seznamuje a potka vic lidi, nez ve dvou....za ty dva tydny si nemohu fakt stezovat. Jinak svet je malej a nektery lidi clovek potka na ceste nekolikrat. V Buenos Aires mam hned dve setkani, 7.ma priletet jedna ceska jeste se dvema klukama, co mi ji Jana dohodila pres facebook a taky argentinka ze Salty Karen, se vraci 8.tak jsme se domluvali na setkani. Taky vsichni opevujou mistni nocni zivot, jako nejlepsi mesto na svete pro party, takze to asi budu muset aspon jeden vecer taky zajit.
6.-9.2.2012 Buenos Aires
Tak prvnich par dni me Buenos Aires docela zklamalo.....draho, nejdriv jsme sli asi v 15 ledech na party, svycari, holandanky, brazilci a cech....odesel jsem jako prvni a to se mi casto nestava....No a v noci jsem se potil jak svinka, bylo porad pres 30 stupnu a klimoska me ovala....Potkal jsem nastesti reka Dimitrise, co se o me staral ve dnech me nemoci.....varil polivku a nosil vodu a jeste daval vitaminy a aspiriny.....tak dekuji. Jinak aspon vcera vecer dorazili ty domluveny cesi, prisli aspon na pokec a domluvit se na dnesek. Rek uz taky odjel, comp porad rozbitej....Vypadaj celkem sympaticky. Jeste o nich urcite bude rec.
Tak sice jsem jeste potil krev, ale zato pookral fyzicky, prosli jsme pristav a kolem spousty mrakodrapu dosli az do Bocy. Buenos Aires vypada hodne evropsky, bohuzel hodne koristi, ze sve povesti tancu a diskotek, to me prilis nenadchlo, ale ono vzdy zalezi, kam jdete...V poledne jsem mel sraz se svymi novymi spolecniky z Cech Pavlou, Kamilem a Pepou. Puvodne jsem s nimi chtel stravit maximane dva tri dny, ale nakonec se vse nejak zmenilo a nase cesty se zkrizily na mnohem dele. Proto stoji vsichni tri za zminku i za clenstvi v Juanite. Na zacatku mi tedy pripadali strasne nesourodi a zmateni....mala Pavla s hustyma vlasama, pracovala v Anglii a mela uplne jine predstavy o cestovani a rozpocet, nez kluci. Prirozeny sarm a obrovska odolnost vuci utrapam ziskaly okamzite moji naklonost, bohuzel nekdy trochu neomalena v jednani s mistnimi i trochu netaktni, ale jinak usobila jako mozek cele party. Kamil vypadal jako usmevavy sympatak, flegmaticky, co se s Pepou znali uz od drivejska. Pepa asertivni a uprimny clovek, i nekdy proti srsti ostatnich, otevrene rika, co si mysli a co chce. Vsichni ale pusobili zmatene, jako ovce, nevedeli ani kde budou za dva dny a co je tam ceka.....planu hodne, info mizerne a organizace zadna. Takze me srdce zjihlo a snazil jsem se jim dat co nejvice ze svych cestovatelsky rad a zkusenosti, coz i oni pochopili a celkem rychle se z nas pak stala dobra parta. Pravda je, ze casem nase vztahy rozkvetaly jako ruze, porad lepsi a lepsi.
Zpet k Buenos Aires.....Pepovi se moc nelibilo, ale on nema proste rad velka mesta..... Nejhezci misto krome velkeho a moderniho pristavu pak zustane barevna Boca. Hned na zacatku se cni pomalovany stadion fotbalove legendy Boca Juniors. Vsude kolem fotbalove dresy, saly apod., sochy slavnych argentincu v zivotni velikosti a vubec, cele to tu zije jen fotbalem......Sel jsem s Pavlou do barevnych ulicek Bocy, kluci se nechali unest fotbalovou euforii a prochazeli mistni obchudky. Pak jsme narazili na sochu Diega Maradony, ktereho dokonce poznala i Pavla : "to je ten Madonna, ne?"......jo, jo, poznala Madonnu. Coz je tedy nekdy pro opacne pohlavi pomerne dost obtizne. Jinak jsme spolecne obdivovali mistni grafiti a pestrobarevne domky, plne umelych soch v zivotni velikosti, oblecenych na ruzne tema.....v okolnich restauracich zive tancuji tango a nabizeji same dobroty....cela ctvrt se nese v jedinecne atmosfere zabavy, radosti, barev a tance.....ponevadz mi jeste nebylo uplne nejlepe, vratili jsme se na hostel trochu drive, po te, co jsme koupili listky na lod na zitra rano do Uruguaye.
Vecer ale bylo na hostelu celkem veselo, vsichni tu parili a dokonce me pozvala moje spolubydlici, krasna argentinka na party jako jeji doprovod.....no, co.....s tezkym srdcem jsem odmitl, samozrejme jen kvuli ohledu na sve nove spolecniky, neb jinak bych sel a rad a asi by mi ujela i lod, coz by bylo poprve, pominu-li letadla a busy.....pokr.Uruguay
Tak sice jsem jeste potil krev, ale zato pookral fyzicky, prosli jsme pristav a kolem spousty mrakodrapu dosli az do Bocy. Buenos Aires vypada hodne evropsky, bohuzel hodne koristi, ze sve povesti tancu a diskotek, to me prilis nenadchlo, ale ono vzdy zalezi, kam jdete...V poledne jsem mel sraz se svymi novymi spolecniky z Cech Pavlou, Kamilem a Pepou. Puvodne jsem s nimi chtel stravit maximane dva tri dny, ale nakonec se vse nejak zmenilo a nase cesty se zkrizily na mnohem dele. Proto stoji vsichni tri za zminku i za clenstvi v Juanite. Na zacatku mi tedy pripadali strasne nesourodi a zmateni....mala Pavla s hustyma vlasama, pracovala v Anglii a mela uplne jine predstavy o cestovani a rozpocet, nez kluci. Prirozeny sarm a obrovska odolnost vuci utrapam ziskaly okamzite moji naklonost, bohuzel nekdy trochu neomalena v jednani s mistnimi i trochu netaktni, ale jinak usobila jako mozek cele party. Kamil vypadal jako usmevavy sympatak, flegmaticky, co se s Pepou znali uz od drivejska. Pepa asertivni a uprimny clovek, i nekdy proti srsti ostatnich, otevrene rika, co si mysli a co chce. Vsichni ale pusobili zmatene, jako ovce, nevedeli ani kde budou za dva dny a co je tam ceka.....planu hodne, info mizerne a organizace zadna. Takze me srdce zjihlo a snazil jsem se jim dat co nejvice ze svych cestovatelsky rad a zkusenosti, coz i oni pochopili a celkem rychle se z nas pak stala dobra parta. Pravda je, ze casem nase vztahy rozkvetaly jako ruze, porad lepsi a lepsi.
Zpet k Buenos Aires.....Pepovi se moc nelibilo, ale on nema proste rad velka mesta..... Nejhezci misto krome velkeho a moderniho pristavu pak zustane barevna Boca. Hned na zacatku se cni pomalovany stadion fotbalove legendy Boca Juniors. Vsude kolem fotbalove dresy, saly apod., sochy slavnych argentincu v zivotni velikosti a vubec, cele to tu zije jen fotbalem......Sel jsem s Pavlou do barevnych ulicek Bocy, kluci se nechali unest fotbalovou euforii a prochazeli mistni obchudky. Pak jsme narazili na sochu Diega Maradony, ktereho dokonce poznala i Pavla : "to je ten Madonna, ne?"......jo, jo, poznala Madonnu. Coz je tedy nekdy pro opacne pohlavi pomerne dost obtizne. Jinak jsme spolecne obdivovali mistni grafiti a pestrobarevne domky, plne umelych soch v zivotni velikosti, oblecenych na ruzne tema.....v okolnich restauracich zive tancuji tango a nabizeji same dobroty....cela ctvrt se nese v jedinecne atmosfere zabavy, radosti, barev a tance.....ponevadz mi jeste nebylo uplne nejlepe, vratili jsme se na hostel trochu drive, po te, co jsme koupili listky na lod na zitra rano do Uruguaye.
Vecer ale bylo na hostelu celkem veselo, vsichni tu parili a dokonce me pozvala moje spolubydlici, krasna argentinka na party jako jeji doprovod.....no, co.....s tezkym srdcem jsem odmitl, samozrejme jen kvuli ohledu na sve nove spolecniky, neb jinak bych sel a rad a asi by mi ujela i lod, coz by bylo poprve, pominu-li letadla a busy.....pokr.Uruguay
18.2.2012 Mercedes
Z Mercedes se dneska stalo peklo....nejen, ze mame kocovinku s Kamilkou, coz by nebylo poprve, ale navic nas chteji upect zaziva....celej den 36 az 39 stupnu, nesnesitelne vedro, ani spat se poradne neda, kazdou chvilku se vzbouzime propoceni a mokri, nejradeji bych se svlekl z kuze. No, dalsi vec, co se nam vubec nehodi, nemaji listky do Carlos Pelegrini.....takze Pavla se nsazi pres jednu osklivou pani s velkym poprsim zareservovat aspon na zitra. Pani si nas ocividne oblibila....No, za tu tucnou provizi se nedivim, nicmene ma alespon peknou dceru, na cemz se s kamilkou bez vahani shodujem. Jedinej, kdo je spokojenej, je Pavla.....tesi se totiz vecer na karneval a snazila se nas premlouvat, abysme i tak zustali....Tedy tentokrat, budiz ji chvala!!!! Ten karneval totiz....to byla pecka. Vecer se konecne ochlazuje a uz neni vice nez 36....bohuzel ani mene.....a to celou noc az do rana. Takze se vydavame osvezujice se zmrzlinou, hnusne sladkou k branam karnevalu.....Ten ovsem zacina az neco po pulnoci, takze se muzeme nalezite pripravit a osvezit. To se tu videlo, se jen tezko popisuje....spise jsem si pripadal jako na prehlidce nekde v bordelu....desitky, ba az stovky krasnych, skoro nahych zenskych tel, vrnicich svymi vnadnymi castmi privadeji kazdeho muze na pokraj zoufalstvi nebo extaze.....k tomu nadherne barevne kostymi s pery a celenkami, plus majestatne vozy, zvuk indianskych bubnu a pistal, nadhera, clovek citi, jak ho to cele pohlcuje......K tomu jsme zakoupili s Pavlou penove spreje a uz zacinaji prvni valky.....je to strasna legrace....jen Kamilce se to nepaci, ale posleze mu sestrikame hlavu, tak radeji mlci.....vsichni od peny, deti, mladi, starsi i duchodci....dokonce poradatele...nikdo se nerozciluje, vsichni se usmivaji.....kamil foti jako blazen.....az mu dochazi u posledniho pruvodu baterka....ale i tak mame materialu dost a dost....co dodat....jeste se prochazime po ulici s cleny pruvodu, trochu tancime....ale pote uz mirime k hostelu, neb je treba byti fit na Esteros del Ibera....
19.2.2012 Colonia San Carlos Pelegrini, Esteros del Ibera
Mistr Daubner mel opet pravdu...dekuji za dobre tipy na cestach....opravdu jedno z nejhezcich mist, co se pozorovani divoke zvere tyce....co jedine je opravdu nepekne, je ukrutne vedro...pres 40 stupnu...Nicmene zamlouvame lodku na prohlidku launy del Ibera, mezitim jeste zvedave okukujeme nekolik kajmanu v mistni zatoce, jen na dotek ruky vzdalenych.....Hodina a pul na lodi, ktera se plavi kolem ostruvku z bahna a zelene, kolem plno lekninu a vodnich trav, nam pripada jako projizdka rajem.....jakoby v jinem svete...tolik zvere pohromade jsem nikde nevidel....doslova namackane na sebe, houfy kapibar, prasicich se v bahne a plovoucich kousek od nas.....spousta ruznobarevnych ptaku, vsech velikosti....dokonce i neco jako emu, ci co.....dalsi dravci se zahnutym zobakem, kolem kajmani lebedici si na slunci a line otvirajici sve tlamy, snad aby ukazali nasim fotakum snehobile ostre zuby.....jen metr dva od nas....a nakonec nadherny jelinek, co ho vubec nevzrusuje nase pritomnost.....je to zkratka plne zvuku a pohybu.....plne zivota.....uzasne! Nakonec jeste zapad slunce nad lagunou, studene pivo a tepla vecere z kotliku v kempu.....no a pak teda jeste bus ve 4.00 rano....jeste nas vyprovazeji nasi kamaradi psi Ben a Ten druhej.....
20.2.2012 Mercedes
No, busik byl pekene nechutnej...sedacky tvrde a plastikove, malo misto a hodne smradu a k tomu hrbolu a kamenu na ceste jak naseto.....takze za chvilku mame vsechny nase kustky v tele znacne otlucene. To ale neni vse....bohuzel z Mercedes neni jednoduche se dostat...nejak nas to tu drzi.....prvni bus drahy a jede az ve 4.00p.m.....ani dalsi kombinace nejsou lepsi, takze se tu usazujeme na mistnich lavickach a vegetime temer celej den.....Nakonec ale stastne dorazime do Paso de Los Libres.....nase oblibene nadrazicko.....Jeste tu porad je ta zebrajici holcicka z minula...ovsem uz nezebra, nybrz na me porad vyplazuje jazyk.....cimz si ziskala moje sympatie, byl jsem to totiz ja, kdo zacal.....no, nakonec uz se na sebe i zasmejeme.....takze stare zaste jsou zapomenuty.....My ale musime pokracovat do Posadas a pak dale na Iguazu....v Posadas teda nechutne leje...stejne to tu nemam rad uz z minula, tak bereme hned prvni bus v 1.30 a dospavame noc po ceste...rano v 8, jsme jiz v Iguazu.....
21.2.2012 Puerto Iguazu
Nevahame dlouho a okamzite kupujeme listek na brazilske vodopady....ja tedy jiz podruhe.....Pepa se porad neozyva, uz je to trochu divne.....No, nicmene nechceme ztracet cas, tak tedy jedeme hned….prejezd do Brazilie trva asi hodinku a jiz kolem desate stojime na prvnim miradoru…Posouva se tu totiz zase cas. Pocasi celkem jde, oproti prvni navsteve je tu ovsem nechutne moc lidi…takze o motylech a jinych zviratech si muzeme nechat jen zdat….az tedy na nosaly, kterych je tu mnohem vice, rekl primo umerne k davum turista….holt jsou zavisli na zbytkach jidel.Dokonce muzeme pozorovat, jak sikovny nosal mizi cely v kosi na odpadky a po chvilce se protahuje zpet uzkou sterbinou s nedojedenou houskou v tlamicce…..Jinak vodopady jsou opravdu nadherne, sviti slunce a je horko, takze muzeme videt i duhy nad tristicimi se masamy vody….Kamil s Pavlou jsou uneseni, pro me to je o neco mensi zazitek, nez poprve, nicmene tenhle div sveta patri zcela jiste mezi nej nej prirodni monumenty, co muzeme spatrit…..Na lavce pod Garganta del Diablo nas to poradne promoci, ale v tomhle vedru je tos pise prijemne, az tedy na fotaky. Odpoledne se ubytovavame ve stejnem hostelu jako prve s Janou, nicmene hle! Cena je o 20 pesos vice! Holt je sezona….V Argentine maji prazdniny ledena a unor….takze to tentokrat odskaceme I my….ale je tu aspon bazen. Vecer jsme s Kamilkou na veceri a probirame, kde asi je Pepino, kdyz tu nahle se zjevuje primo naproti nam…..Vypada jako Ares, recky buh valky a okamzite se pousti do Kamila, proc se neozyva….holt chlapcum nefungovaly dobre telephony, ale je to spise nedorozumeni, takze po chvilce prevladne spise radost ze shledani. Vecer udelam veprove steaky a rochnime se s piveckem v bazenu. Nakonec nam trosku vynadali, ze se zde nesmi pozivat alcohol prineseny venku, Pavla je na ne drza, ale nakonec to urovnavam omluvou a nevedomosti, tazke je vse OK. Holt po zlem se neda cekat jina odezva, nez zlo…..to je logicke….
22.2.2012 Puerto Iguazu, Ciudad del Este (Paraguay)
Dneska mame trosku rozdilne plany….ja se rozhodl jiz nejet na argentinskou stranu vodopadu, vzhledem k cene a jiz jsem tam byl, takze vyuzivam cas na prohlidku mistniho zvireciho parku…Tedy je to takova da se rici mala zoo s mistnimi druhy zvirat. Traktorem tazeny prives nas provezl dzungli az k brane, nasi indianske pruvodkyni se pri jizde vlni bujne poprsi, coz me v tu chvili zaujmulo vice nez prales kolem….Na zacatku prochazime kolem krasnych Ara papousku a pak pestrobarevnych tukanu. Jsou tu hlavne ptaci, ale take kapibary, srnky a pekari cunici. Asi nejhezci jsou na konci prohlidky pripoutani dravci…..nekolik majestatnich orlu a jestrabu ruznych druhu, fakt nadhera a jen dva metry ode me….
Odpoledne se vsichni balime a chystame se na prejezd do Paraguaye…ale Pepa zjistuje, ze nema mobil….zahada….ztraceny mobil z pokoje, zrejme ukradeny….No nic, nema cenu plakat, s tim se musi pocitat….Bus jede bohuzel uz jen pres Brazilii, takze se ten kousek kodrcame az do tmy a nakonec prechazime reku Paraguay v noci po moste….prosli jsme kontrolou na brazilske strane drze bez razitka, jelikoz jsme nemeli ani vstupni do Brazilie, na druhe strane razitko Paraguay a jsme v Ciudad del Este. Vsude kolem chlapici s brokovnicema jako ochranka obchodu, poulicnich smenarniku a restauraci….asi vedej proc…..po hodince hledani hostelu se ubytovavame u nadrazi v peligroso zone, zato levne….no, troch nebezpeci neni nikdy na skodu, ze? S Pavlou jdeme na veceri asi dva bloky dale, strazi nas tu take chlapik s brokovnici, takze muzeme v klidu a bez stresu pojist…..po chvilce se objevuje klucina a skemra o troche jidla….takze mu davame kus kuratka, ktere hladove hlta. Ja tedy nesnasim moc zebrani o penize, zvlaste kdyz jim, coz je v Jizni Americe obcas nechutnej zvyk….prijde starena a drzi vam ruku nad talirem treba nekolik minut….ale hladovej kluk, co ocividne nemel v ustech nic celej den, je neco jineho…..pokr.viz Paraguay….
Odpoledne se vsichni balime a chystame se na prejezd do Paraguaye…ale Pepa zjistuje, ze nema mobil….zahada….ztraceny mobil z pokoje, zrejme ukradeny….No nic, nema cenu plakat, s tim se musi pocitat….Bus jede bohuzel uz jen pres Brazilii, takze se ten kousek kodrcame az do tmy a nakonec prechazime reku Paraguay v noci po moste….prosli jsme kontrolou na brazilske strane drze bez razitka, jelikoz jsme nemeli ani vstupni do Brazilie, na druhe strane razitko Paraguay a jsme v Ciudad del Este. Vsude kolem chlapici s brokovnicema jako ochranka obchodu, poulicnich smenarniku a restauraci….asi vedej proc…..po hodince hledani hostelu se ubytovavame u nadrazi v peligroso zone, zato levne….no, troch nebezpeci neni nikdy na skodu, ze? S Pavlou jdeme na veceri asi dva bloky dale, strazi nas tu take chlapik s brokovnici, takze muzeme v klidu a bez stresu pojist…..po chvilce se objevuje klucina a skemra o troche jidla….takze mu davame kus kuratka, ktere hladove hlta. Ja tedy nesnasim moc zebrani o penize, zvlaste kdyz jim, coz je v Jizni Americe obcas nechutnej zvyk….prijde starena a drzi vam ruku nad talirem treba nekolik minut….ale hladovej kluk, co ocividne nemel v ustech nic celej den, je neco jineho…..pokr.viz Paraguay….