4.10.2011: Rio de Janiero
Tak jsem se konečně dostal k psaní, jsem tu dva dny a je toho opravdu moc, skoro jako týden....
let nakonec proběhl úspěšně, kromě toho, že mě namáčkli ještě s jedním chorvatem až úplně dozadu, kde už není místo a ještě si před náma sklopili sedačky....a držkovali. Podařilo se mi nakonec prospat skoro tři čtvrtě z 12 hodin letu. Odbavili nás bez větších problémů, tak jsem byl již v 6 venku z letiště. Ještě mě chtěli obrat při výměně peněz o 100 reálů, ale Tomík se nedal, ač normálně nepřepočítává, tentokrát jsem to udělal a hle, chtěli mě obrat. Z letište jsem se rozhodl vzít si taxi vzhledem k neznalosti země a k brzké ranní hodine a taktéž vystrašen na smrt z průvodců, jak je Rio nebezpečné....později se ukázalo, že to nebylo vůbec potřebné. Hostel byl přesne tak, jak jsem si to představoval, malá, smradlavá, rozvrzaná špeluňka. Dostal jsem pokoj, kde už spali další 4 osoby, postele trojité palandy, kde ten nahore se již klimbal jak ve větru, přičemž vrzal a houpal strašlivě postelí i těmi pod ním, že se v podstatě nevyspal nikdo kolem. Také jsem se dopátral, odkud jde ten hnusný smrad....nesmíte totiž házet, díky úzkému odpadu, použitej toaleťák do záchodu, nýbrž do koše vedle a hle....kupodivu to zasmradilo celej hostel.
Nicméně jsem unaven padl na 2 hodinky, než me probudil brazilec kolem 30, pozdeji Lucas, jako jediný uměl anglicky, tak mě vzal na snídani, a dal pár tipů. Ovoce a párečky v kečupu a domácí bábovka příjemně překvapily. Taky s náma byly dvě brazilky Mona Lisa a Brissa, které tu jen spaly s pauzama na cigárko a snídani celé další dva dny, prostě relax v přímém přenosu...Nejprve jsem se šel podívat do ulic, rozkoukat se kolem, ocenit vnady místních slečen a zjistit stupeň bezpečnosti....krásný výhled na pláž, bohužel znečištěnou a Paolo de Acucar, dávalo tušit malebnost města. Obyvatelé si mě postupně získali, krásné snědé brazilky s tvary slovanštějšími, než slovanky a lidé vstřícní, vůbec nevadilo, že neumím portugalsky, směsí rukou, trochou španělštiny a angličtiny jsem se domluvil se všemi, kam se hrabe Evropa ve vlídnosti, toto nás pak provázelo i další dny. .Rozhodl jsem se dojet pro Janu na letište. A dobře jsem udělal, přece jen už jsem se rozkoukal a busy nejely, jak napsaly v průvodci z hostelu a nakonec byla trošku vyděšená a unavená jako já ráno. Po chvilce hledání jsme se našli a poznali....a také dorazili na hostel už za tmy, kde nás Lucas vzal na večeři a dělal nám společníka i průvodce a otázek bylo mnoho....bohužel už brzo ráno odjížděl domů, takže nám nebylo dáno více času se lépe poznat...
let nakonec proběhl úspěšně, kromě toho, že mě namáčkli ještě s jedním chorvatem až úplně dozadu, kde už není místo a ještě si před náma sklopili sedačky....a držkovali. Podařilo se mi nakonec prospat skoro tři čtvrtě z 12 hodin letu. Odbavili nás bez větších problémů, tak jsem byl již v 6 venku z letiště. Ještě mě chtěli obrat při výměně peněz o 100 reálů, ale Tomík se nedal, ač normálně nepřepočítává, tentokrát jsem to udělal a hle, chtěli mě obrat. Z letište jsem se rozhodl vzít si taxi vzhledem k neznalosti země a k brzké ranní hodine a taktéž vystrašen na smrt z průvodců, jak je Rio nebezpečné....později se ukázalo, že to nebylo vůbec potřebné. Hostel byl přesne tak, jak jsem si to představoval, malá, smradlavá, rozvrzaná špeluňka. Dostal jsem pokoj, kde už spali další 4 osoby, postele trojité palandy, kde ten nahore se již klimbal jak ve větru, přičemž vrzal a houpal strašlivě postelí i těmi pod ním, že se v podstatě nevyspal nikdo kolem. Také jsem se dopátral, odkud jde ten hnusný smrad....nesmíte totiž házet, díky úzkému odpadu, použitej toaleťák do záchodu, nýbrž do koše vedle a hle....kupodivu to zasmradilo celej hostel.
Nicméně jsem unaven padl na 2 hodinky, než me probudil brazilec kolem 30, pozdeji Lucas, jako jediný uměl anglicky, tak mě vzal na snídani, a dal pár tipů. Ovoce a párečky v kečupu a domácí bábovka příjemně překvapily. Taky s náma byly dvě brazilky Mona Lisa a Brissa, které tu jen spaly s pauzama na cigárko a snídani celé další dva dny, prostě relax v přímém přenosu...Nejprve jsem se šel podívat do ulic, rozkoukat se kolem, ocenit vnady místních slečen a zjistit stupeň bezpečnosti....krásný výhled na pláž, bohužel znečištěnou a Paolo de Acucar, dávalo tušit malebnost města. Obyvatelé si mě postupně získali, krásné snědé brazilky s tvary slovanštějšími, než slovanky a lidé vstřícní, vůbec nevadilo, že neumím portugalsky, směsí rukou, trochou španělštiny a angličtiny jsem se domluvil se všemi, kam se hrabe Evropa ve vlídnosti, toto nás pak provázelo i další dny. .Rozhodl jsem se dojet pro Janu na letište. A dobře jsem udělal, přece jen už jsem se rozkoukal a busy nejely, jak napsaly v průvodci z hostelu a nakonec byla trošku vyděšená a unavená jako já ráno. Po chvilce hledání jsme se našli a poznali....a také dorazili na hostel už za tmy, kde nás Lucas vzal na večeři a dělal nám společníka i průvodce a otázek bylo mnoho....bohužel už brzo ráno odjížděl domů, takže nám nebylo dáno více času se lépe poznat...
Jana:
Po noci téměř probdělé na letišti v Lisabonu jsem dorazila po 10 hodinách letu na letiště v Riu de Janeiro, kde na mě čekalo první setkání s Tomášem. Pasová kontrola a přebírání zavazadel trvalo téměř hodinu a chudák Tomáš na mě musel čekat bez přesného určení místa srazu kvůli nefunkčnosti mé SIM karty. Po mírných nesnázích se mi ho podařilo najít a spolu jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Díky tomu, že Tomáš už věděl, kde je náš hostal a vyznal se už dost v regionu, nechala jsem se jím jen vést a užívat si řádně Rio. Jiz v autobusu z letiste jsem objevila mou hlavni prekazku v Riu - turnikety pri vstupu do autobusu - velky problem, pokud nesete krosnu na zadech. Vedle turniketu sedi vyberci penez za jizdenky, kteri vetsinu pracovni doby proklimbaji na sve zidlicce. Na hostelu jsme se seznámili s trojicí mladých, velmi sympatických Brazilčanů, a postupně jsme se utvrzovali v tom, že obecně Brazilčani jsou velmi příjemní a nápomocní. První den jsem se stihla projít po pláži, kde misto racku letaji kondoricci, poznat, ze chodec na prechodu nema nikdy prednost, pokud vubec nejaky prechod najdete, vychutnat si úžasné pohledy na kopečky obklopující Rio a hlavně mě překvapilo zjištění, že Kristus nás pozoruje hned nad naším hostalem. Krásně se mi usínalo...
5.10.2011: Rio de Janiero
Druhý den ráno jsme vstali brzo, rychle se nasnídali a vyrazili plni ocekávání na Corcovado. Nejdríve busem k lanovce. Nutno zmínit , že autobusu v Brazílii se zastavují mávnutím ruky a tak se vstupuje otocnými turnikety, jako dríve u nás do samošky. Takže nic pro tlusté a lidi s taškama, což byl náš prípad.
Na lanovku jsme cekali asi pul hodiny, opravdu se vyplatí si privstat. Cena 44 reálu je dost, nicméne urcite stojí za to. Ješte treba podotknout, že záleží na pocasí, den predtím by nebylo nic videt...A samozrejme to vádycky o trochu predcí ocekávání, je to nádhera celé Rio jako na dlani, kolem džungle a vedle majestátní socha Krista. No, ale je treba ríci, že samotná socha není
žádnej div a urcite by nemela být razena do sedmi divu jako stavba, co ale div je, je opravdu úžasný výhled kolem. Turistu tu je dost, ale nebylo to tak zlé, nekterí se tu i modlí a líbají Kristuv pomník. Kolem poledne se ale už celkem strašidelne oteplilo a nahore to pece, tak jsme se museli odebrat dolu a celý splavení, jak hladoví psi se vydali na pláž a rovnou na samotnou Copacabanu. Jakože nejsem fanda plážvého turismu,
tady je opravdu krásne. Velká oblouk píscité pláže, na obou stranách honosné kopce a vysoké velkomesto kolem, k tomu snedé krásky, cerstvé kokosové orechy, které pijete brckem a obrovské vlny Atlantiku, tot atmosféra Copacabany.My se tu zdrželi jen asi 2 hodinky, nabrali síly a nakonec dne se vydali na cukrovou homoly aneb Paolo de Acucar. Sem se jede nadvakrát lanovkou, ale ne kolejovou jako na Corcovado, nýbrž visací na lanech.
Tentokrát jsme trefili nacasování na jednicku....ješte za svetla, tesne pred soumrakem, senám podarilo zhlédnout Rio z jiného úhlu a také v jiných hábitech. Nejprve v mezistanici ješte pozdní svetlo a zacínající západ a nahore prekrásné oranžovo cervené, prírodní osvetlení nastávající nocní scenerie. Kde pozdeji osvícený Kristus, tedy osvícený umelým svetlem, nikoliv božstvím, vévodil nocní metropoli.Neodolali jsme posedet a vypít
pivecko na jeho i naše zdraví. Po návratu na hostel jsme byli už udrncaní, že jsme se rozhodli nejít na párty do Lapy a odložit to na príšte. Jana usnula skoro okamžite, já ješte zabehl na veceri a po návratu jsme si povídali s Breesou pres prekladac na googlu a byla to opravdu legrace, príjemné zakoncení dne.
Na lanovku jsme cekali asi pul hodiny, opravdu se vyplatí si privstat. Cena 44 reálu je dost, nicméne urcite stojí za to. Ješte treba podotknout, že záleží na pocasí, den predtím by nebylo nic videt...A samozrejme to vádycky o trochu predcí ocekávání, je to nádhera celé Rio jako na dlani, kolem džungle a vedle majestátní socha Krista. No, ale je treba ríci, že samotná socha není
žádnej div a urcite by nemela být razena do sedmi divu jako stavba, co ale div je, je opravdu úžasný výhled kolem. Turistu tu je dost, ale nebylo to tak zlé, nekterí se tu i modlí a líbají Kristuv pomník. Kolem poledne se ale už celkem strašidelne oteplilo a nahore to pece, tak jsme se museli odebrat dolu a celý splavení, jak hladoví psi se vydali na pláž a rovnou na samotnou Copacabanu. Jakože nejsem fanda plážvého turismu,
tady je opravdu krásne. Velká oblouk píscité pláže, na obou stranách honosné kopce a vysoké velkomesto kolem, k tomu snedé krásky, cerstvé kokosové orechy, které pijete brckem a obrovské vlny Atlantiku, tot atmosféra Copacabany.My se tu zdrželi jen asi 2 hodinky, nabrali síly a nakonec dne se vydali na cukrovou homoly aneb Paolo de Acucar. Sem se jede nadvakrát lanovkou, ale ne kolejovou jako na Corcovado, nýbrž visací na lanech.
Tentokrát jsme trefili nacasování na jednicku....ješte za svetla, tesne pred soumrakem, senám podarilo zhlédnout Rio z jiného úhlu a také v jiných hábitech. Nejprve v mezistanici ješte pozdní svetlo a zacínající západ a nahore prekrásné oranžovo cervené, prírodní osvetlení nastávající nocní scenerie. Kde pozdeji osvícený Kristus, tedy osvícený umelým svetlem, nikoliv božstvím, vévodil nocní metropoli.Neodolali jsme posedet a vypít
pivecko na jeho i naše zdraví. Po návratu na hostel jsme byli už udrncaní, že jsme se rozhodli nejít na párty do Lapy a odložit to na príšte. Jana usnula skoro okamžite, já ješte zabehl na veceri a po návratu jsme si povídali s Breesou pres prekladac na googlu a byla to opravdu legrace, príjemné zakoncení dne.
Jana:
Po silné brazilské kávě jsme vyrazili za naším pozorovatelem Kristem. Vláček nás vezl po hoře, připomínající botanickou tropickou zahradu, až k světoznámému Kristovi. Pohled na Rio Kristovýma očima mě uchvátil. Obří město obklopené oceánem, ze kterého vyrůstají kopce, si získalo mé srdce. Poté jsme se vydali s ručníkem přes rameno na jednu z nejslavnějších pláží světa Copacabanu. Netušila jsem, že vlny tam mají takovou sílu, takže z mého plánovaného plavání sešlo a jen jsem se nechala omývat jejich nárazy. Nenechali jsme si ujít ochutnání čerstvého kokosového mléka přímo z ořechu. Po sprše jsme se vydali na druhý kopec Ria, Paolo de Acucar, kam nás vyvezla lanovka. Pohledy otdud spojené se západem Slunce byly ohromující. Romantiku jsme si zpestřili popíjením místního piva. Krásně unavená jsem se těšila na mou postýlku v hostelu a na další den...
6.10.2011: Rio de Janiero
Ráno bez kocoviny jsme vstali jako ciperky a hned po papu se vydali hned do centra. Bohužel jsme zjistili,že nejezdí trolej na vrch Santa Teresa, asi kvuli bezpecnosti nebo oprave. Alespon se nám podarilo náhodou najít krásné kachlíckové schody na tamtéž, kde každá kachlicka je jiná, vetšinou s názvy mest nebo se zvíraty. Lapa samotná, kde jsme se nacházali, vypadala po ránu nevyspale, jakoby po párty, což také bylo videt kolem.
všichni si nás prohlíželi, co zde pohledávají turisté takhle dopoledne a nebojí se...no meli jsme místama divný pocit, radeji jsme se vydali do centra. Trocha novodobé a trocha koloniální architektury se tu mísila kolem, asi nejzajímavejší je trh v centro obklopený starými domy, architektonickými skvosty mesta. Kolem ležící bezdomovci, treba uprostred chodníku. Pred naším hostelem ležel jeden více než dva dny na stejném míste...a nikpmu to nevadilo
a možná leží doted. Ochutnali jsme místní výborné prírodní džusíky a to hned nekolik druhu, nekteré ovoce ani v Evrope neznáme. Pak ješte kolem prístavu a zpet, nebot cas plynul a slunce svinsky pálilo...Také proto jsme se rozhodli strávit posledních pár hodin v botanické zahrade, kde je stín. Prohldli jsme brazilskou flóru, porosty jak v džungly, krásné orchideje a masožravé kvetinky a zakoncili tak príjemne den, pred cestou na letište.
Let probehl v pohode, pouhé 2 hodinky do Foz de Iguazu. Rychle jsme si našli krásnej flek na letišti na spaní, jelikož byla noc a nikde nikdo, prospali jsme 6 hodin v klidu a míru letištní haly.
všichni si nás prohlíželi, co zde pohledávají turisté takhle dopoledne a nebojí se...no meli jsme místama divný pocit, radeji jsme se vydali do centra. Trocha novodobé a trocha koloniální architektury se tu mísila kolem, asi nejzajímavejší je trh v centro obklopený starými domy, architektonickými skvosty mesta. Kolem ležící bezdomovci, treba uprostred chodníku. Pred naším hostelem ležel jeden více než dva dny na stejném míste...a nikpmu to nevadilo
a možná leží doted. Ochutnali jsme místní výborné prírodní džusíky a to hned nekolik druhu, nekteré ovoce ani v Evrope neznáme. Pak ješte kolem prístavu a zpet, nebot cas plynul a slunce svinsky pálilo...Také proto jsme se rozhodli strávit posledních pár hodin v botanické zahrade, kde je stín. Prohldli jsme brazilskou flóru, porosty jak v džungly, krásné orchideje a masožravé kvetinky a zakoncili tak príjemne den, pred cestou na letište.
Let probehl v pohode, pouhé 2 hodinky do Foz de Iguazu. Rychle jsme si našli krásnej flek na letišti na spaní, jelikož byla noc a nikde nikdo, prospali jsme 6 hodin v klidu a míru letištní haly.
Jana:
Po snidani jsme se vydali do ctvrti Lapa, kde jsme objevili uzasne barevne schody, pres ktere zrovna prochazel polonahy dredaty cernoch s blondynkou s koleckovymi bruslemi - vynikajici kontrast k okolnimu svetu plnemu spiny, odpadu a polozborenych domu. Vyfotili jsme nadherne graffity, ktere se sprejerum v Riu opravdu vydarili. Z Lapa jsme chteli vyjet vlackem do ctvrti Santa Teresa, ale protoze opravovali trat, vydali jsme se pesky do historickeho centra s kolonialni architekturou a nemalym poctem nejspise homelessaku povalujicich se po ulicich a namestich. Mezi tisici lidi prochazejicich ulicemi preplnenymi stanky se vsim moznym jsme si vychutnali vytecne brasilske zuco - cerstve vymackany ovocny dzusik, jehoz varianty se snad nedaji ani spocitat. Jiz mirne unaveni vedrem jsme chteli najit autobus do Santa Teresy, ale bohuzel se nam nakonec podarilo jen se utahat a vratit se na hostel. Naposledy jsme se podivali na cernocha, leziciho jiz nekolik dni kousek od hostelu, ocividne umirajiciho, ktereho si nikdo nevsimal... Jiz s krosnami na zadech jsme zamirili do botanicke zahrady, kterou nam doporucil Lucas hned prvni den. Byl to vynikajici napad, protoze na recepci nam ochotne pohlidali krosny a my jsme se prochazeli v prijemnem stinu mezi exotickymi stromy a orchidejemi, sem tam si vymaceli nozicky v potuccich protekajicich zahradou. Mezi stromy poletovali zeleni papousci, na stromech cvrlikali elektricti broucci, proste idealni relax pred odletem z Ria. Autobus na letiste byl narvany do posledniho centimetru a my jsme se jim museli prorvat az k zadnim dverim s krosnami - chudaci spolucestujici, kteri od nas schytali nejednu ranu krosnou... Na letisti jsme museli neustale pozorovat odletovou obrazovku, protoze cislo brany se menilo snad kazdych 5 minut. A pak hura na vodopady Iguazu!
7.10.2011: Brazilska strana Iguazu
Ráno jsme hned vyrazili z letište do parku np Iguazu, bohužel brazilci nebyli ješte probuzení, tak jsme museli cekat skoro dve hodiny do devíti na otevrení. Vodopády samotné je nnaprosto úchvatné místo, jedno z nej, co jsem kdy videl, trvalo mi hodinu, než jsem vyšel z opojení a euforie, které vás zcela pohltí a rozleptá každou bunku vašeho tela, že svet naší doby se vám zdá jako neco naprosto vzdáleného, monstrózního a nesmyslného a nic, co se stalo
doposud jste nežili naplno....A vodopády jsou obrovské a k tomu dlouhé, porád cekáte, že už je konec, ale ješte jdete a jsou další a další, až dábluv chrtán nakonedné svého, místo hodné svého jména. Po ceste vysekanou džunglí jsme zahlédli též nekolik nosálu, naprosto krotkých, mnoho exotických rostlin a spousty obrovských ruznobarevných motýlu.V Brazílii je vubec všechen hmyz ponekud vetší, asi tak trikrát, obrí mravenci, stonožky jako prst na ruce apod.
Z Brazilské strany jsou vodopády videt z vetší dálky, vnímáte je více panoramaticky, spousta duh a nakonec také jeden mustek prímo pod vodopád blízko od Garganty...chrtánu, kde to pekne promácí, což je velmi príjemné, zejména v horkých dnech, cožbyl náš prípad. Nakonec jsme celý splavení dojeli pres hranice do Argentiny, Puerto Iguazu, kde jsme našli Bamboo hostel, levný, cistý a s bazénem. Což Jani hned bežela využit. Pak jsme zaršli na papu a já musel
ochutnat argentiský steak a nutno ríci, že povesti nelhaly, velký kus masa, pres celý talír, specifické chuti, chutnalo mi velice velmi. A nakonec lahvinka mendozského vína u bazénu, jako relax po horkém dni.
doposud jste nežili naplno....A vodopády jsou obrovské a k tomu dlouhé, porád cekáte, že už je konec, ale ješte jdete a jsou další a další, až dábluv chrtán nakonedné svého, místo hodné svého jména. Po ceste vysekanou džunglí jsme zahlédli též nekolik nosálu, naprosto krotkých, mnoho exotických rostlin a spousty obrovských ruznobarevných motýlu.V Brazílii je vubec všechen hmyz ponekud vetší, asi tak trikrát, obrí mravenci, stonožky jako prst na ruce apod.
Z Brazilské strany jsou vodopády videt z vetší dálky, vnímáte je více panoramaticky, spousta duh a nakonec také jeden mustek prímo pod vodopád blízko od Garganty...chrtánu, kde to pekne promácí, což je velmi príjemné, zejména v horkých dnech, cožbyl náš prípad. Nakonec jsme celý splavení dojeli pres hranice do Argentiny, Puerto Iguazu, kde jsme našli Bamboo hostel, levný, cistý a s bazénem. Což Jani hned bežela využit. Pak jsme zaršli na papu a já musel
ochutnat argentiský steak a nutno ríci, že povesti nelhaly, velký kus masa, pres celý talír, specifické chuti, chutnalo mi velice velmi. A nakonec lahvinka mendozského vína u bazénu, jako relax po horkém dni.
Jana :
Jana : Po prenocovani na letisti a brazilske kave nas odvezl autobus k Narodnimu parku Iguazu, jednomu z adeptu na novych 7 prirodnich divu sveta. V bazenku pred vstupem do arealu si plavalo nekolik velkych brouku s rohem na nose, hned za vstupem se prochazeli nosali, ocividne zvykli na pritomnost lidi, a pak nas uchvatil pohled na nekoncici mnozstvi vodopadu, pres ktere letali kondori a mezi kterymi si poletovali ptacci, kteri hnizdi primo pod clonami proudu vody. Protoze nam pocasi pralo, videli jsme nepreberne mnozstvi duh pres vodopady. Neda se popsat ta nadhera.
Okouzleni mistni krasou jsme se vydali na argentinskou hranici, kde jsme si pockali na razitko a dojeli do Puerto de Iguazu. Hledani hostelu tu bylo jednoduche, navic prijemne prekvapujici, protoze za velmi nizkou cenu disponovaly skoro vsechny wifi i bazenem, coz me dodalo energii po celem upocenem dni v tropech. Mestecko me uchvatilo svoji domackosti, klidnosti a privetivosti. Po ulicich se potuluji neskodni pejsci, pred barevnymi patrovymi domky stoji palmy, mistni obyvatele si nosi svoje typicke termosky s horkou nebo studenou vodou a salky naplnenymi caji, ktere srkaji ocelovymi brcky - tak typicke a krasne v Argentine. Po relaxu v houpaci siti v baru u bazenu a lahvince cerveneho z Mendozy jsme sli spat. Dalsi den viz.Paraguay
Okouzleni mistni krasou jsme se vydali na argentinskou hranici, kde jsme si pockali na razitko a dojeli do Puerto de Iguazu. Hledani hostelu tu bylo jednoduche, navic prijemne prekvapujici, protoze za velmi nizkou cenu disponovaly skoro vsechny wifi i bazenem, coz me dodalo energii po celem upocenem dni v tropech. Mestecko me uchvatilo svoji domackosti, klidnosti a privetivosti. Po ulicich se potuluji neskodni pejsci, pred barevnymi patrovymi domky stoji palmy, mistni obyvatele si nosi svoje typicke termosky s horkou nebo studenou vodou a salky naplnenymi caji, ktere srkaji ocelovymi brcky - tak typicke a krasne v Argentine. Po relaxu v houpaci siti v baru u bazenu a lahvince cerveneho z Mendozy jsme sli spat. Dalsi den viz.Paraguay