17.10. 2011, 14.den, Tupiza
Ráno jsme stacili na pošte poslat pohledy a kartu s fotkama, snad tedy dojde....a pak cekali zas pres hodinu na bus na hranice s Bolívií....tady je hodina zpoždení ok. Pres hranice jsme museli prejít pešky a po chvilce cekání jsme dostali razítko na celnici s obrázky revoluce,Che Guevarry a prezidenta s medailema na krku. Pak jsme potkali ješte Sebastiana, nemce, který se k nám pripojil. Nasedli všichni na bus do Tupizy a ....tesne pred cílem jsme museli cekat asi 40 minut až odklidí kamení z cesty, co se zrovna pred námi sesypalo. Inu Bolívie.Nakonec jsme štastne dojeli do Tupizy, která se nachází v údolí mezi hnedocervenými skalami.
spolu s nemcem jsme našli hostel, kde nás udivil místní chlapec, dohazovla,ac asi osmiletý, co umel hodne dobre anglicky, nevídané. Mladá pohledná indiánka nám pak asi 40 minut vyprávela o tour kolem salaru uyuni, na kterou jsme chteli též, ale momentálne jsme byli hladový...nakonec jsme jí rekli, že se rozmyslíme a šli se napapat. Bolívie je hrozne levná oproti jiným zemím, ale v Tupize nás prekvapily cisté hostely a restaurace v rozporu s okolní bídou. Jak jsme se pak dovedeli, ona indiánka zde maká 14 hodin každý den, aby uživila svou dcerku, poté, co jí v 15 znásilnili, což je prý zde normální. Ale, nevím, nakolik mužeme verit indiánum...
Jinak se mi Bolívie líbila, klidní lidé, snad nekterí vypadají jako vrazi z divokého západu, chtivý vašeho skalpu, dnes spíše mnešce. Samí malí indiáni, ženský s typickýma klobouckama na hlave v barevných látkách. No a nakonec jsme na hostelu našli dva francouzskej pár, co mají svatební cestu dva roky a projíždej svet na kole...tak se pridali na tour a tím se snížili i náklady, takž jsme nakonec souhlasili, že pojedeme v peti pozítrí.
Jana:
S velkou nechuti jsem opoustela Tilcaru. Autobusem jsme dojeli na hranice s Bolivii, kterou jsme presli pesky. Pocitacovy system spadl, takze jsme cekali tak 15 minut, nez zase naskoci. Naproti obrazu prezidenta vysel plakat Viva la revolucion, na kterem se objimali Che Guevara s Chavezem :-) Po razitku do pasu jsme sli hledat vlak, kterym jsme chteli pokracovat v ceste. Seznamili jsme se tak s nemeckym Sebastianem a pokracovali v ceste s nim. Kvuli volbam ovsem vlak nejel, takze jsme se vratili na autobusak. Mesto zapachalo chcankami a vyfukovymi splodinami, lide se tu jiz tak nesmali. Po ulicich chodily Indianky v punchochacich, suknich ke kolenum, pres ktere mely prehozenou
zasterku, a nechybel typicky kloboucek na hlave. Vetsina z nich prodavala zmrzlinu ve vozicku s malou trumpetkou. Na ulici jsem videla holcicku vytahujici babicce vsi z hlavy pinzetkou. V autobuse nam zazpivala dost falesne mistni holcena, ktera za svuj skrehot dokonce pozadovala penize. V autobuse jsem pozadala pana vedle, jestli by mi nedal ochutnat par ze svych coca listku, jejichz mel plny pytel na dlouhou cestu. On mi se smichem vysvetlil, jak ji kousat a nepolikat, a k listkum mi pridal jeste bily kousek pripominajici kridu, bez ktere pry coca listy nemaji ten spravny ucinek. Po par minutach zvykani mi zacla tvrdnou pusa, jako kdyz jste u zubare. Nic vic, nic min.
Autobus musel zastavit, protoze na cestu se zhroutily kameny, coz v horach vubec neni neobvykle. Cekali jsme, az nam bagry znovu uvolni cestu a pak dojeli do cile. V autobuse jsem sedela s indianskou babickou, ktera si se mnou chtela povidat o mem cestovani. Jeji otazky nasvedcovaly tomu, ze nikdy nejela dal nez za svoji dcerou a vubec netusila, jak je svet velky nebo maly, co je to pas, proc vubec nekdo chce cestovat a ne zustat doma na svem policku jako ona. Asi jsem ji pripadla trosku jako mimozemstan. V Tupize jsme nasli hostal, ktery predcil nase dost spatna ocekavani a vecer se vydali vsichni tri, i se Sebastianem, na velmi chunou veceri.
spolu s nemcem jsme našli hostel, kde nás udivil místní chlapec, dohazovla,ac asi osmiletý, co umel hodne dobre anglicky, nevídané. Mladá pohledná indiánka nám pak asi 40 minut vyprávela o tour kolem salaru uyuni, na kterou jsme chteli též, ale momentálne jsme byli hladový...nakonec jsme jí rekli, že se rozmyslíme a šli se napapat. Bolívie je hrozne levná oproti jiným zemím, ale v Tupize nás prekvapily cisté hostely a restaurace v rozporu s okolní bídou. Jak jsme se pak dovedeli, ona indiánka zde maká 14 hodin každý den, aby uživila svou dcerku, poté, co jí v 15 znásilnili, což je prý zde normální. Ale, nevím, nakolik mužeme verit indiánum...
Jinak se mi Bolívie líbila, klidní lidé, snad nekterí vypadají jako vrazi z divokého západu, chtivý vašeho skalpu, dnes spíše mnešce. Samí malí indiáni, ženský s typickýma klobouckama na hlave v barevných látkách. No a nakonec jsme na hostelu našli dva francouzskej pár, co mají svatební cestu dva roky a projíždej svet na kole...tak se pridali na tour a tím se snížili i náklady, takž jsme nakonec souhlasili, že pojedeme v peti pozítrí.
Jana:
S velkou nechuti jsem opoustela Tilcaru. Autobusem jsme dojeli na hranice s Bolivii, kterou jsme presli pesky. Pocitacovy system spadl, takze jsme cekali tak 15 minut, nez zase naskoci. Naproti obrazu prezidenta vysel plakat Viva la revolucion, na kterem se objimali Che Guevara s Chavezem :-) Po razitku do pasu jsme sli hledat vlak, kterym jsme chteli pokracovat v ceste. Seznamili jsme se tak s nemeckym Sebastianem a pokracovali v ceste s nim. Kvuli volbam ovsem vlak nejel, takze jsme se vratili na autobusak. Mesto zapachalo chcankami a vyfukovymi splodinami, lide se tu jiz tak nesmali. Po ulicich chodily Indianky v punchochacich, suknich ke kolenum, pres ktere mely prehozenou
zasterku, a nechybel typicky kloboucek na hlave. Vetsina z nich prodavala zmrzlinu ve vozicku s malou trumpetkou. Na ulici jsem videla holcicku vytahujici babicce vsi z hlavy pinzetkou. V autobuse nam zazpivala dost falesne mistni holcena, ktera za svuj skrehot dokonce pozadovala penize. V autobuse jsem pozadala pana vedle, jestli by mi nedal ochutnat par ze svych coca listku, jejichz mel plny pytel na dlouhou cestu. On mi se smichem vysvetlil, jak ji kousat a nepolikat, a k listkum mi pridal jeste bily kousek pripominajici kridu, bez ktere pry coca listy nemaji ten spravny ucinek. Po par minutach zvykani mi zacla tvrdnou pusa, jako kdyz jste u zubare. Nic vic, nic min.
Autobus musel zastavit, protoze na cestu se zhroutily kameny, coz v horach vubec neni neobvykle. Cekali jsme, az nam bagry znovu uvolni cestu a pak dojeli do cile. V autobuse jsem sedela s indianskou babickou, ktera si se mnou chtela povidat o mem cestovani. Jeji otazky nasvedcovaly tomu, ze nikdy nejela dal nez za svoji dcerou a vubec netusila, jak je svet velky nebo maly, co je to pas, proc vubec nekdo chce cestovat a ne zustat doma na svem policku jako ona. Asi jsem ji pripadla trosku jako mimozemstan. V Tupize jsme nasli hostal, ktery predcil nase dost spatna ocekavani a vecer se vydali vsichni tri, i se Sebastianem, na velmi chunou veceri.
18.10.2011., 15.den, Tupiza
Dneska je na progaramu lenošení...jen ráno ješte procházíme místní trhy, kde je videt vysící maso v horku bez lednicek zcela bežne, spousty ovoce, nekteré již hnijící a šaty všeho druhu...dokoupili jsme potrebné teplé oblecení na mrazivé Altiplano na zítra, vše v místním stylu a za pár bolívanos. Já sehnal pekné indiánské ponco a klobouk, takže už se teším....Pak jsme dali siestu, bylo moc horko na chození. Ale odpoledne jsme si vyšli na vyhlídku nad mestem s pekným rozhledem po celém údolí a spoustou svatých symbolu, místní to maj jako poutní místo. Pak jen námestí s kostelem v koloniálním stylu a ulicky mesta plné drobných obchudku.
Jo, ješte jsem nezmínil, že nás na hostelu okradli, tvrdili, že jsme nezaplatili za noc a pak ješte chteli o deset více....proste to zkoušej, mizerný indoši a to byli vecer tak sympatický. No nakonec, teda jsme zaplatili znovu, ale jen 20, i tak to jsou dve eura, spíš jde o princip jejich mentality. A ješte jsem šlápl nekde do hovna a porád to smrdelo, tak jsem todvakrát musel cistit, ale Jana se Sebastianem ríkaj, že mi to prinese štestí, tak jsem zvedav, koho zas potkám....no, ale nakonec nejvetší štestí je, že mužu bejt tady, tak nakonec snad dojedu za Radkem až do Mexika. Jo a ješte p.s. k tomu hostelu, druhé ráno se to samý stalo
francouzum, co s náma jeli na tour kolem Altiplana, ale oni meli úcet....takže pro príšte.
Jana:
Poprve jsme se potkali s liskou rysavou, co nas okradla. Je to vlastnik hostalu, ktery spolu s recepcni tvrdil, ze jsme nezaplatili za prvni noc, i kdyz jsme si oba jisti, ze ano. Navic chtel navysit cenu za noc ze 20 na 30 bolivanos. A to vse s typickym falesnym usmevem na tvari. Mimochodem ten samy majitel hostalu mi povypravel pribehy venkovskych bolivijskych devcatek, ktera jsou naprosto bezne znasilnovana svymi tatinky, strycky nebo sousedy. Mezi nimi je i 19leta recepcni Elba, ktera ma 4leteho synka. Kvuli zkorumpovanym policistum se nikdo z nich ani nenamaha neco nekomu hlasit. Pri prochazce Tilcarou jsem potkala jednoho klucinu z parby v Tilcare, coz me dost potesilo.
Mozna se potkame jeste v Peru :-)
Jo, ješte jsem nezmínil, že nás na hostelu okradli, tvrdili, že jsme nezaplatili za noc a pak ješte chteli o deset více....proste to zkoušej, mizerný indoši a to byli vecer tak sympatický. No nakonec, teda jsme zaplatili znovu, ale jen 20, i tak to jsou dve eura, spíš jde o princip jejich mentality. A ješte jsem šlápl nekde do hovna a porád to smrdelo, tak jsem todvakrát musel cistit, ale Jana se Sebastianem ríkaj, že mi to prinese štestí, tak jsem zvedav, koho zas potkám....no, ale nakonec nejvetší štestí je, že mužu bejt tady, tak nakonec snad dojedu za Radkem až do Mexika. Jo a ješte p.s. k tomu hostelu, druhé ráno se to samý stalo
francouzum, co s náma jeli na tour kolem Altiplana, ale oni meli úcet....takže pro príšte.
Jana:
Poprve jsme se potkali s liskou rysavou, co nas okradla. Je to vlastnik hostalu, ktery spolu s recepcni tvrdil, ze jsme nezaplatili za prvni noc, i kdyz jsme si oba jisti, ze ano. Navic chtel navysit cenu za noc ze 20 na 30 bolivanos. A to vse s typickym falesnym usmevem na tvari. Mimochodem ten samy majitel hostalu mi povypravel pribehy venkovskych bolivijskych devcatek, ktera jsou naprosto bezne znasilnovana svymi tatinky, strycky nebo sousedy. Mezi nimi je i 19leta recepcni Elba, ktera ma 4leteho synka. Kvuli zkorumpovanym policistum se nikdo z nich ani nenamaha neco nekomu hlasit. Pri prochazce Tilcarou jsem potkala jednoho klucinu z parby v Tilcare, coz me dost potesilo.
Mozna se potkame jeste v Peru :-)
19.10.2011, 16.den, Altiplano
První den na Altiplanu. Vyjeli jsme všichni natešení, my dva, Sebastian a dva francouzi, David a ....Náš jeep byl trošku starší, ale ridic Pablo a mladická kucharka Debora vypadali sympaticky. Všechny bágly nahoru a nás 5 se namackalo dovnitr. Nejprve jsme jeli v okolí Tupizy, kde byly carokrásné pískovcové jehly a další skalní mesta, ale posléze jsme vystoupali až na Altiplano, do výšky pres 4000 mnm. Tady už jsme zacali cítit výškovou nemoc, bolest hlavy, trochu nausey a melce se zde dýchá. Místní to reší žvýkáním listí z koky, tak jsem odolával asi dve hodiny, ale pak to zkusil a je to docela dobrý, chutove urcite a pomáhá to skoro
okamžite. Jinak akorát cítíte v tvári jakoby injekci na umrtvení u zubare. Jana to nedala, tak celou cestu vypadala, že má horecku a chudák vypadala hodne špatne, že mi jí bylo líto. Ostatní žvejkly taky. Na Altiplanu pobíhá spousta lam, oslíku a vikun, ale tech až výše. Je zde panoramtická scenerie, strídající se s polopouští, spousty ruzných lišejníku. Zastavili jsme i v indiánské vesnici, kde nás hned odchytli na tanec,indiáni hráli na spoustu nástroju, flétny, bubny, kytarky a píštaly. Deti, starí i mladí. nakonec jsme dojeli do prvního noclehu, také vesnicky asi 4200 mnm. Hned jsme vylezli na místní kopec s pekným výhledem...nutno ale
podotknouti, že výstup je fakt težkej, každejch pet metru se zastavuju, nemohu popadat dech a cítím závrate a tlaky v hlave, inu nadmorská výška je svinstvo, a to máme vyjet zítra až do pres pet tisíc....Po veceri jsme tu ješte s jedním frantíkem zkoušeli fotit nádhernou oblohu s mlécnou dráhou. jemu to šlo, me ne, ješte se musím hodne ucit, ale zítra jdeme zas. Jo a vstáváme ve 4, je to nejdelší a najhezcí den, tak uvidíme.
Jana:
Po dlouhem dni v aute jsem si s bolesti hlavy sedla u naseho ubytovani na zed a cekala, az me mistni lidi zacnou okukovat a priblizovat se na nejaky ten rozhovor. Nejdrive se odvazily dve holcicky, co na me volaly: Ven aqui, quieres esto? a v ruce drzeli udrhane naramky z vlny. Bylo videt, ze maji prodej zakazany, tak sem za nimi zasla, jeden naramek si koupila a holcicky, cele nervozni, jestli je nekdo vidi, rychle zmizely. Dalsi, kdo se ke me odvazil priblizit, byla kupodivu lama. Dosla az k memu obliceji, koukala jsem ji primo do jejich obrich oci, ochuchala me a odesla. Ja sem strachy nedychala, ale pocit krasny. Protoze moje zed uz byla ve stinu a byla mi zima, presedla
jsem si na kamen vedle jednoho domu. Citila jsem, jak za mnou nekdo stoji, otocila jsem se a pozdravila za mnou stojici pani, prohlizejici s udivem moje dredy. Chudinka se lekla a utekla domu. Pak ale prislo jejich 5 deti, take zezadu, take pozorujici moje vlasy. Zacla jsem na ne mluvit spanelsky, ale zjistila jsem, ze umi jen chequa, takze jsem zacla rukama ukazovat na moje vlasy a ony se zacly smat, ale baly se priblizit, aby si na ne sahly. Po chvili je okukovani zaclo nudit, tak sly flusat na lamu, kterou maji jako domaci zviratko. Ta se samozrejme nastvala a flusala na ne taky, coz se jim hrozne libilo. Pak za mnou prisla jedna starsi pani a drze se podivala na moje nausnice
se slovy Bonitas, damelas! Ja jsem jen rekla, ze to byl darek, aby me nechala byt. Nastesti to zabralo, byla schopna mi je vyrvat z usi.
Dneska jsem citila opravdovou bolest hlavy a oci. Kdyz jsem je zavrela, zacala jsem se propadat a propadat, az se mi chDtelo zvracet. Dneska jsem na tom byla opravdu zle.
okamžite. Jinak akorát cítíte v tvári jakoby injekci na umrtvení u zubare. Jana to nedala, tak celou cestu vypadala, že má horecku a chudák vypadala hodne špatne, že mi jí bylo líto. Ostatní žvejkly taky. Na Altiplanu pobíhá spousta lam, oslíku a vikun, ale tech až výše. Je zde panoramtická scenerie, strídající se s polopouští, spousty ruzných lišejníku. Zastavili jsme i v indiánské vesnici, kde nás hned odchytli na tanec,indiáni hráli na spoustu nástroju, flétny, bubny, kytarky a píštaly. Deti, starí i mladí. nakonec jsme dojeli do prvního noclehu, také vesnicky asi 4200 mnm. Hned jsme vylezli na místní kopec s pekným výhledem...nutno ale
podotknouti, že výstup je fakt težkej, každejch pet metru se zastavuju, nemohu popadat dech a cítím závrate a tlaky v hlave, inu nadmorská výška je svinstvo, a to máme vyjet zítra až do pres pet tisíc....Po veceri jsme tu ješte s jedním frantíkem zkoušeli fotit nádhernou oblohu s mlécnou dráhou. jemu to šlo, me ne, ješte se musím hodne ucit, ale zítra jdeme zas. Jo a vstáváme ve 4, je to nejdelší a najhezcí den, tak uvidíme.
Jana:
Po dlouhem dni v aute jsem si s bolesti hlavy sedla u naseho ubytovani na zed a cekala, az me mistni lidi zacnou okukovat a priblizovat se na nejaky ten rozhovor. Nejdrive se odvazily dve holcicky, co na me volaly: Ven aqui, quieres esto? a v ruce drzeli udrhane naramky z vlny. Bylo videt, ze maji prodej zakazany, tak sem za nimi zasla, jeden naramek si koupila a holcicky, cele nervozni, jestli je nekdo vidi, rychle zmizely. Dalsi, kdo se ke me odvazil priblizit, byla kupodivu lama. Dosla az k memu obliceji, koukala jsem ji primo do jejich obrich oci, ochuchala me a odesla. Ja sem strachy nedychala, ale pocit krasny. Protoze moje zed uz byla ve stinu a byla mi zima, presedla
jsem si na kamen vedle jednoho domu. Citila jsem, jak za mnou nekdo stoji, otocila jsem se a pozdravila za mnou stojici pani, prohlizejici s udivem moje dredy. Chudinka se lekla a utekla domu. Pak ale prislo jejich 5 deti, take zezadu, take pozorujici moje vlasy. Zacla jsem na ne mluvit spanelsky, ale zjistila jsem, ze umi jen chequa, takze jsem zacla rukama ukazovat na moje vlasy a ony se zacly smat, ale baly se priblizit, aby si na ne sahly. Po chvili je okukovani zaclo nudit, tak sly flusat na lamu, kterou maji jako domaci zviratko. Ta se samozrejme nastvala a flusala na ne taky, coz se jim hrozne libilo. Pak za mnou prisla jedna starsi pani a drze se podivala na moje nausnice
se slovy Bonitas, damelas! Ja jsem jen rekla, ze to byl darek, aby me nechala byt. Nastesti to zabralo, byla schopna mi je vyrvat z usi.
Dneska jsem citila opravdovou bolest hlavy a oci. Kdyz jsem je zavrela, zacala jsem se propadat a propadat, az se mi chDtelo zvracet. Dneska jsem na tom byla opravdu zle.
20.10.2011, den 17., Altiplano
V noci to nebylo tak strašný, jak jsme se obávali, tipuju jen tak mínus pět. Vstávat ve 4 a hurá na další cestu....celý promrzlý jsme dojeli na indiánské rozvaliny puebla duchů....v impozantní krajině mezi ruinami ležely zbytky kostí z dob španělské krutovlády a mezi nimi pobíhalo několik viscčas, něco jako činčila.. Bohužel mi zacal blbnout foták, poslední dobou to je prokletí, a to hned dvojnásobne...tedy všechny 4karty 32gb mají poškozené soubory, takže se pak obrázky zpetne smažou....ne všechny, ale je to o nervy, plus se mi zase zaneslo zrcátko prachem, takže jsou na fotkách šmouhy. Zkusím to vecer vycistit. Ale jinak super krajina kolem, plno lam, vikun a oslíku a k tomu neskutecná panoramata sopek a koryt vyschlých rek, plných barevných lišejníku...a taky jsme dneska dojeli k lagunám, plným plamenáku.
První laguna Koipacha, azurove modrá s hejny práve ružovo cervených plamenousu a stád lam kolem s odrazem vulkánu Uturuncu ve vode, proste zážitek. Laguna Verde, zase zelená s kolosem sopky Licancabur, mezníkem trí státu, Argentiny, chile a Bolívie. Zde starí inkové svrhávali své lidské obeti bohum do chrtánu vulkánu. Na obed jsme zastavili u další laguny, s termálním pramenem a bazénkem, kde smocit se v horké vode je povinnost, zvlášte s panoramatem hor a barevné laguny s hejny ptáku. Odpoledne jsme projeli kolem geotermálního pole, kde se kourí ze zeme a bublá tu bahno, ale proti jiným, co jsem videl, to nebylo nic moc, jen zápach síry vadil všem našim
cestovatelum, ba i indiánum, tak jsme se nezdrželi dlouho. Výškovou nemoc jsem již dnes skoro nepocitoval. Jana už byla taky lepší. Navecer to nejlepší, Laguna Colorada, nejvetší a nejhezcí, též plná plamenáku a obrazu hor a vulkánu ve vode, proste neskutecná krása....clovek si pripadá, že má závrate a ješte dlouho poté vás mrazí jen pri vzpomínce. Na noc nám tu zas zapli elektriku jen na tri hodinky a predpovedeli mínus 15....takže se zas nabalíme jak housenky.
Jana:
Dneska jsme videli hodne super zviratek - vizcachas (canbit, jak je pojmenoval Sebastian, coz je smes canguro s rabbitem), lamy, vicunas (jiny druh lamy, cely hnedobily a stihlejsi), a hlavne plamenaky - kdyz jsem je poprve uvidela v lagune, vyhrkly mi slzy do oci, coz se mi stalo jen v Parizi pred Eiffelovkou, kdy se mi splnil zivotni sen. Je to uzasny pocit videt plamenaky ve volne prirode, poslouchat jejich zvlastni vrkani a jen je tise z blizka pozorovat. Pote jsme se presunuli k Bile lagune, ve ktere je zivot, a hned vedle ni Zelene lagune, ve ktere naopak zadny zivot neni kvuli obsahu arzenu. Zelenou barvu ma ale jen mezi 9.30 a 16.00, a to diky bizmutu, ktery obsahuje v nejvetsi mire.
Pak jsme se presunuli k vulkanu, jehoz kraterem prochazi bolivijsko-chilska hranice a v jejimz krateru se nachazi dalsi laguna, jejiz zivot zkouma NASA, protoze organismus v ni zijici se podoba organismu na Marsu. Za Inku existovala vedle krateru dalsi vesnice, ktera obetovala vsechny divky Inkum, aby je Inkove nechali v miru zit vedle nich. Tyto divky pak byly obetovany vhozenim do krateru. Uzasna byla Daliho poust, kdy se mi vybavila vetsina jeho del. Po gejzirech jsme dojeli do hostelu a pak rychle na Barevnou lagunu s dalsimi plamenaky, nadhera. Tato laguna uz malem uplne vyschla, ale diky silnym destum a snezeni vloni se ji podarilo zachranit. Vsechny laguny a salary v teto oblasti jsou dusledkem vyschnuti byvaleho more. Vsem ovsem hrozi vysuseni a vymizeni. V noci me strasne bolela hlava, nemohla jsem poradne dychat a mela jsem plno nocnich mur, takze jsem rano byla dost unavena.
První laguna Koipacha, azurove modrá s hejny práve ružovo cervených plamenousu a stád lam kolem s odrazem vulkánu Uturuncu ve vode, proste zážitek. Laguna Verde, zase zelená s kolosem sopky Licancabur, mezníkem trí státu, Argentiny, chile a Bolívie. Zde starí inkové svrhávali své lidské obeti bohum do chrtánu vulkánu. Na obed jsme zastavili u další laguny, s termálním pramenem a bazénkem, kde smocit se v horké vode je povinnost, zvlášte s panoramatem hor a barevné laguny s hejny ptáku. Odpoledne jsme projeli kolem geotermálního pole, kde se kourí ze zeme a bublá tu bahno, ale proti jiným, co jsem videl, to nebylo nic moc, jen zápach síry vadil všem našim
cestovatelum, ba i indiánum, tak jsme se nezdrželi dlouho. Výškovou nemoc jsem již dnes skoro nepocitoval. Jana už byla taky lepší. Navecer to nejlepší, Laguna Colorada, nejvetší a nejhezcí, též plná plamenáku a obrazu hor a vulkánu ve vode, proste neskutecná krása....clovek si pripadá, že má závrate a ješte dlouho poté vás mrazí jen pri vzpomínce. Na noc nám tu zas zapli elektriku jen na tri hodinky a predpovedeli mínus 15....takže se zas nabalíme jak housenky.
Jana:
Dneska jsme videli hodne super zviratek - vizcachas (canbit, jak je pojmenoval Sebastian, coz je smes canguro s rabbitem), lamy, vicunas (jiny druh lamy, cely hnedobily a stihlejsi), a hlavne plamenaky - kdyz jsem je poprve uvidela v lagune, vyhrkly mi slzy do oci, coz se mi stalo jen v Parizi pred Eiffelovkou, kdy se mi splnil zivotni sen. Je to uzasny pocit videt plamenaky ve volne prirode, poslouchat jejich zvlastni vrkani a jen je tise z blizka pozorovat. Pote jsme se presunuli k Bile lagune, ve ktere je zivot, a hned vedle ni Zelene lagune, ve ktere naopak zadny zivot neni kvuli obsahu arzenu. Zelenou barvu ma ale jen mezi 9.30 a 16.00, a to diky bizmutu, ktery obsahuje v nejvetsi mire.
Pak jsme se presunuli k vulkanu, jehoz kraterem prochazi bolivijsko-chilska hranice a v jejimz krateru se nachazi dalsi laguna, jejiz zivot zkouma NASA, protoze organismus v ni zijici se podoba organismu na Marsu. Za Inku existovala vedle krateru dalsi vesnice, ktera obetovala vsechny divky Inkum, aby je Inkove nechali v miru zit vedle nich. Tyto divky pak byly obetovany vhozenim do krateru. Uzasna byla Daliho poust, kdy se mi vybavila vetsina jeho del. Po gejzirech jsme dojeli do hostelu a pak rychle na Barevnou lagunu s dalsimi plamenaky, nadhera. Tato laguna uz malem uplne vyschla, ale diky silnym destum a snezeni vloni se ji podarilo zachranit. Vsechny laguny a salary v teto oblasti jsou dusledkem vyschnuti byvaleho more. Vsem ovsem hrozi vysuseni a vymizeni. V noci me strasne bolela hlava, nemohla jsem poradne dychat a mela jsem plno nocnich mur, takze jsem rano byla dost unavena.
21.10.2011, Altiplano
Ráno opět brzo, ve 4.30, ale zima nebyla zas tak zlá...Ráno hned na poušti k Salvatoru Dalí obrazu, Arbela del Piedra, kameněmu stromu v pozadí hor a pouště. Poté dál, průsmykem kondorů, ale žadný jsme neviděli, co jsme ale viděli, bylo, jak jsme píchli kolo a Paolo ho musel s naší mírnou pomocí vyměňovat....takže až píchnem podruhé, jsme nahraní. Projeli jsme ještě 4 další laguny plně plameňáků, u jedné jsme se přiblížili ptákům na několik metrů a také jsme viděli ještě mladé, bílé, kteří nebyli tak plaší. Ohromný zážitek. Po odjezdu jsme ještě vyplašili stádo vikuní a pak nás čekalo, dle slov Pabla, území vulkánů a salarů. Hned jsme kolem třech majestátních sopek projížděli a poté nás čekal mirador na Ollague, mocný vulkán s barevným ústím a lávovým polem kolem s rozličnými zatuhlými okny a kopulemy. Ráj pro fotografa. Poté nás čekal salar Coipata, menší ze dvou velkých salarů. Museli jsme trochu sjet dolů, mezi horami pak ležela rozlehllá bílá pláň. Salary jsou pozůstatkem vyschlých moří, vyzvednutých společně s Andami. Funguje tu krásně reflexe obrazů, kdy to vypadá, že nebe vplývá do salaru a tvoří jakýsi most do výšin....prostě jako konec světa. Dále vidíte plovoucí obrazy hor v poli nebes a soli, prostě něco jako fata morgana, těžko se to popisuje a fotit to jde jen nejasně. Nakonec jsme dojeli až k železniční trati, ale poněkud vyvýšené, salar totiž v období dešťů je plný vody, jako jezero, proto musí vést trať metr nad povrchem, takže jsme museli vystoupit a superpablo asi na čtvrtý pokus přejel trať autem. Nakonec nás čekal indiánský hřbitov San Juan, kde se nachází asi 40 mohyl pohlavárů, kde je možno spatřit jejich pozůstatky v podobě koster a porcelánu uvnitř taktéž. Tito jsou předchůdci kultur Tiwanako a Inků. Nakonec jsme dojeli do hotelu ze soli, kde jsme nocovali....Ze soli zde bylo vše, stoly, židle, stěny i podlaha. V noci jsme se ještě se Sebastianem a francouzy vydali fotit oblohu a trikem na ní psát, nutno říci, že to je neuvěřitelné, ale funguje to. Viz foto.
Jana:
Dnes jsme vyrazili ke kamenemu stromu - kamenu, ktery korozi vytvoril podobu stromu a jehoz vyuzil Dali v jednom ze svych obrazu. Po rade lagun s plamenaky jsme pichli po ceste kolo, ktere musel Pablo vymenit. Pokracovali jsme k sopce ve vysce 6000 m, ktera doumala a ktera by mela pravdepodobne opet vybuchnout za 1000 let. Jeji posledni vybuch byl pred 1300 lety. Pote jsme prekonali prvni salar, pres ktery vede zeleznice, kousek od ktere jsme se naobedvali. Pote jsme navstivili uzasny indiansky hrbitov jednoho kmene, ktery puvodne sidlil u jezera Titicaca, ktery byl ale vyhnan Inky a usidlil se zde. I tady je ovsem Inkove napadli, ale oni odolali. Pote prisli Spanele, kteri se s nimi
smisili a tim jejich kmen vyhynul. Tito indiani zacli chovat v oblasti lamy a pestovat sladke brambory, ktere jsme meli tu cest ochutnat. Na hrbitov byly presunuty hrobky i z okoli, aby nebyly zniceny. Hrobky maji tvar vejce, ktere predstavuje delohu, protoze Indiani verili, ze po smrti se clovek vraci do delohy a znovu se narodi. V tomto vejci je okno, kterym se mrtvy, v poloze ditete v deloze, da vyndat a znovu vratit. Okno slouzilo jako komunikace mrtveho s zivymi. Nejdulezitejsim jedincum byla deformovana lebka drevenym cepcem do podoby nam dnes predstavovanym mimozemstanum. Bylo to pro jejich odliseni od ostatnich clenu kmene. Tito mimoradni jedinci byli vytahovani na vsechna dulezita setkani,
cimz tak byli vsemu pritomni. Uvnitr hrobek dodnes vidime kosti mrtvych a to bez pouzito jakychkoliv prostredku. Je to diky suchu a zime, ktera kosti prirozene konzervuje. Pote jsme dojeli do hostelu vystaveneho na salaru a to celeho ze soli - zdi, stoly, zidle, postele, proste vsechno.
Jana:
Dnes jsme vyrazili ke kamenemu stromu - kamenu, ktery korozi vytvoril podobu stromu a jehoz vyuzil Dali v jednom ze svych obrazu. Po rade lagun s plamenaky jsme pichli po ceste kolo, ktere musel Pablo vymenit. Pokracovali jsme k sopce ve vysce 6000 m, ktera doumala a ktera by mela pravdepodobne opet vybuchnout za 1000 let. Jeji posledni vybuch byl pred 1300 lety. Pote jsme prekonali prvni salar, pres ktery vede zeleznice, kousek od ktere jsme se naobedvali. Pote jsme navstivili uzasny indiansky hrbitov jednoho kmene, ktery puvodne sidlil u jezera Titicaca, ktery byl ale vyhnan Inky a usidlil se zde. I tady je ovsem Inkove napadli, ale oni odolali. Pote prisli Spanele, kteri se s nimi
smisili a tim jejich kmen vyhynul. Tito indiani zacli chovat v oblasti lamy a pestovat sladke brambory, ktere jsme meli tu cest ochutnat. Na hrbitov byly presunuty hrobky i z okoli, aby nebyly zniceny. Hrobky maji tvar vejce, ktere predstavuje delohu, protoze Indiani verili, ze po smrti se clovek vraci do delohy a znovu se narodi. V tomto vejci je okno, kterym se mrtvy, v poloze ditete v deloze, da vyndat a znovu vratit. Okno slouzilo jako komunikace mrtveho s zivymi. Nejdulezitejsim jedincum byla deformovana lebka drevenym cepcem do podoby nam dnes predstavovanym mimozemstanum. Bylo to pro jejich odliseni od ostatnich clenu kmene. Tito mimoradni jedinci byli vytahovani na vsechna dulezita setkani,
cimz tak byli vsemu pritomni. Uvnitr hrobek dodnes vidime kosti mrtvych a to bez pouzito jakychkoliv prostredku. Je to diky suchu a zime, ktera kosti prirozene konzervuje. Pote jsme dojeli do hostelu vystaveneho na salaru a to celeho ze soli - zdi, stoly, zidle, postele, proste vsechno.
22.10.2011, Altiplano, Uyuni
Poslední den na Altiplanu. Nutno říci, že máme všichni dost. Je to akorát, 4 dny v autě a prachu, viděli jsme strašně moc, mozek už to přestává vnímat. Pablo má krví podlité zorničky, jak po dvoudenní pařbě. Taky už jsme asi na hranici, kdy se máme rádi, další den by mohla začít ponorka....ale zas jsme poznali super lidi. Sebastian, kontroverzní němec z Berlína je klidný a hodně tolerantní, nedává znát emoce. Oba frantíci jsou hodně vstřícní a přátelští, David, je bejvalej závodník na kole, ale skromnej a se smyslem pro humor. jeho žena, jejíž jméno je prokleté a nikdo si ho za celou cestu nezapamatoval, tak jí říkáme Luise, je trochu roztěkaná, často hodně gestikuluje rukama, ale snaží se vysvětlit vše, co myslí a je taky schopná se odvázat, tančit s indiány, či rozezpívat auto na obladi, oblada....Deborah, naše kuchařka je droboučká, tipl bych jí 13, ale Pablo řákal 18....většinou mlčí, ale naše pomoc s nádobím jí očividně těší...myslím, že nás mají oba rádi. A Pablo superpablo, jak si napsal na mail, je třída. Trpělivý a neúnavný, vždy v dobrém humory a taky strašně vytrvalý, což dokázyl při hledání solných krystalů v ledové vodě salaru, kde asi půl hodiny kopal kladivem a lámal kusy ledové soli rukama, aby pro každého z nás něco našel. Ještě dodám, že Jana nám často překládala, ale Pablovi jsme tak půlku rozuměli, jinak jsme se bavili anglicky, s francouzema Jana francouzky a s Pablem i anglicky i španělsky, takže chaos...ale fungovalo to. Toť posádka. Ráno jsme zas vyjeli ve 4.30, abysme viděli východ slunce na salaru Uyuni a nutno říci, že to stálo za to, vidět, jak se vynořuje žlutý kotuč z pole bílého solného jezera....poté rychle na isla del Itahuasi, neboli Pescada, ostrov v moři soli, kde přežívali zbytky inků po 300 let, ukryti před španěli, kteří je nemohli se svou těžkou výzbrojí následovat na křehký ledosůl....v podstatě se propadli solí do vody a utonuli. Ostrov plný kvetoucích kaktusů s pěkným pannoramtem na okolní pláně. Po snídani jsme se ocitli uprostřed salaru, kde se dělala vodní oka, z nichž nám Pablito vykopal krystaly a pak jsme asi hodinu dělali různé fototriky, což pláň bez hranic umožňuje. A nakonec nás čekaly nákupy suvenýrů za hodně levno a velkou kvalitou lamý vlny....Po druhé hodině jsme dojeli do Uyuni na hřbitov vlaků, opravdu jedinečnou věc, kde se nachází stovky rezavých trosek vagónů a lokomotiv. Ve městě jsme pak vystoupili se Sebastianem, který jel večer do La Pazu. Ostatní pokračovali zpět do Tupizy. Městečko Uyuni mě mile překvapilo, klidné a prašné místo s celkem příjemnými lidmi. Zůstali jsme přes noc.
Jana:
Brzy rano jmse vyjeli na Salar, abychom stihli vychod slunce, coz byla nadhera. Prekvapenim dne pro me bylo uslyset v jeepu Marilyna Mansona, a to po 4 dnech spanelskych zamilovanych songu. Navic ani Pablo ani Debora netusili, kdo to je. Nastesti mi ale par songu pustili, nez je zacal Manson stvat :-) Pak zase spanelske love songy...
Pote jsme se vydali na ostrov, ktery se v prekladu jmenuje Domov Inku, kde Inkove zili behem 300 let po jejich uteku pred Spaneli, kteri se chteli dopidit jejich bohatstvi. Protoze meli Spanele mnoho zavazadel a neznali cestu, v Salaru se propadali, a tak nemohli zautocit na Inky. Na ostrove je mozne si prohlednout jeskyne, ve kterych zili, jakoz i posledni domy, postavene mezi kaktusy.
Po projeti celeho Salaru jsme se ocitli pred kupami soli, ktera se zde susi, aby byla zpracovana k pozivani a prodavana. Skoncili jsme na hrbitove vlaku a pak uz se vsichni rozloucili. Se Sebastianem jsme stravili odpoledne, na jeho doporuceni se usidlili v hostalu. Po kratickem rozhovoru s jednim panem jsem zjistila, ze v Bolivii neexistuji zadne ONG, a to kvuli soucasne vlade... Tak snad Paraguay nebo Peru. Zajimavym zazitkem bylo, ze na me flusla mala indianska holcicka, pote co me nechtela pustit z obchodu ven a co jsem ji zlechtala :-) Jina holcicka u autobusoveho nadrazi nas zase jen tak z niceho zacala vsechny objimat :-)
Dost pozitivni pro me take bylo, ze bolest hlavy konecne utichla a ja se mohla konecne normalne najist. Vecer jsem stravila na internetu, kde pracoval chlapecek kolem 10 let. V Bolivii vubec neni problemem, ze tu pracuji deti, a to proto, ze skoly jsou tu placene, a to i prvni a druhy stupen. Takze ocividne chudym rodicum nezbyde nic jineho, nez zamestnat sve deti jiz od raneho veku...
Jana:
Brzy rano jmse vyjeli na Salar, abychom stihli vychod slunce, coz byla nadhera. Prekvapenim dne pro me bylo uslyset v jeepu Marilyna Mansona, a to po 4 dnech spanelskych zamilovanych songu. Navic ani Pablo ani Debora netusili, kdo to je. Nastesti mi ale par songu pustili, nez je zacal Manson stvat :-) Pak zase spanelske love songy...
Pote jsme se vydali na ostrov, ktery se v prekladu jmenuje Domov Inku, kde Inkove zili behem 300 let po jejich uteku pred Spaneli, kteri se chteli dopidit jejich bohatstvi. Protoze meli Spanele mnoho zavazadel a neznali cestu, v Salaru se propadali, a tak nemohli zautocit na Inky. Na ostrove je mozne si prohlednout jeskyne, ve kterych zili, jakoz i posledni domy, postavene mezi kaktusy.
Po projeti celeho Salaru jsme se ocitli pred kupami soli, ktera se zde susi, aby byla zpracovana k pozivani a prodavana. Skoncili jsme na hrbitove vlaku a pak uz se vsichni rozloucili. Se Sebastianem jsme stravili odpoledne, na jeho doporuceni se usidlili v hostalu. Po kratickem rozhovoru s jednim panem jsem zjistila, ze v Bolivii neexistuji zadne ONG, a to kvuli soucasne vlade... Tak snad Paraguay nebo Peru. Zajimavym zazitkem bylo, ze na me flusla mala indianska holcicka, pote co me nechtela pustit z obchodu ven a co jsem ji zlechtala :-) Jina holcicka u autobusoveho nadrazi nas zase jen tak z niceho zacala vsechny objimat :-)
Dost pozitivni pro me take bylo, ze bolest hlavy konecne utichla a ja se mohla konecne normalne najist. Vecer jsem stravila na internetu, kde pracoval chlapecek kolem 10 let. V Bolivii vubec neni problemem, ze tu pracuji deti, a to proto, ze skoly jsou tu placene, a to i prvni a druhy stupen. Takze ocividne chudym rodicum nezbyde nic jineho, nez zamestnat sve deti jiz od raneho veku...
23.10.2011, Potosí aneb tři týdny na cestě....
Ráno jsme hned vyrazili na terminal, bohužel jsme opět neměli štěstí, náš bus neměl řidiče, tak se paní z kanceláře vydala hledat nového...což se jí nakonec podařilo a tak jsme vyjeli jen s hodinovým zpožděním. Cesta vedlla horami, z poloviny neasfaltovaná, ale nakonec jsme dojeli po asi pěti a půl hodinách do Potosí. Krásné panorama hor kolem a různobarevných domků rozsetých po okolních kopcích, plus slavné Cerro Rico uprostřed, nabízelo uvítání hodné nejvýše položeného města na Zemi, s velmi ponurou historií. Potosí leží ve výšce kolem 4100 mnm. a je známé zejména stříbrným dolům. Ve třech stoletích španělské nadvlády se zde vytěžilo stříbra, že by se postavil most přes Atlantik do Madridu, bohužel taktéž i z kostí obětí. Zemřelo zde asi 9 miliónů lidí, indiánů a černochů. Ve své době největší město na kontinentu, prožilo úpadek, ale dnes se znovu rozrůstá, i díky obnově těžby a turistickému ruchu. Po asi půlhodince hledání se nám podařilo najít hostel s internetem, což není vůbecv Bolívii jednoduché. Taky se to promítlo do ceny a místo 3 eur jsme platili 7 se snídaní, ale i teplou vodou, tak jsem si dopřáli trochu komfortu....Trochu jsem asi na Altiplanu prochladl, tak papam paralenky s acylpirinkama....snad to bude dobry.
Jana:
Behem cesty autobusem jsme se dost nudili. Pustili nam sice film Rychla petka, typicky stupidni americky film, ktery se ale odehraval v Riu de Janeiru, coz upoutalo aspon castecne nasi pozornost. Kvuli prasnym kamenitym silnicim film ale ani ne v polovine vypli a zapli nam jako uz tradicne spanelske zamilovane songy, ktere mi po par hodinach zacly silne drazdit nervy. Kolem pul jedne jsme zastavili kdesi na ulici, kde byla jen jedna boudicka, ve ktere se podaval obed. Nevedeli jsme, jak dlouho tam budeme stat, tak jsem jen vysla na cerstvy vzduch protahnout nozky a pozorovat lamu okusujici strom vedle me, tri osliky uprostred silnice, mlsajici obsah igelitove tasky, ktera nejspis nekomu vypadla z auta (nejspis obsahovala jablka), a spolucestujici pochutnavajici si na obedu. Po prestavce autobus pokracoval v ceste a nadale me stval svou hudbou, ktera se ale bohuzel zhorsila natolik, ze jsem uz nevedela, jestli mam rict ridici, aby hudbu vypl, nebo zacit brecet nebo rvat na cely autobus. Nastesti jsme v dobe me nejvetsi krize jiz dojeli do Potosi a vydali se hledat hostel. Po kratke prochazce ve meste a veceri jsme sli spat.
Jana:
Behem cesty autobusem jsme se dost nudili. Pustili nam sice film Rychla petka, typicky stupidni americky film, ktery se ale odehraval v Riu de Janeiru, coz upoutalo aspon castecne nasi pozornost. Kvuli prasnym kamenitym silnicim film ale ani ne v polovine vypli a zapli nam jako uz tradicne spanelske zamilovane songy, ktere mi po par hodinach zacly silne drazdit nervy. Kolem pul jedne jsme zastavili kdesi na ulici, kde byla jen jedna boudicka, ve ktere se podaval obed. Nevedeli jsme, jak dlouho tam budeme stat, tak jsem jen vysla na cerstvy vzduch protahnout nozky a pozorovat lamu okusujici strom vedle me, tri osliky uprostred silnice, mlsajici obsah igelitove tasky, ktera nejspis nekomu vypadla z auta (nejspis obsahovala jablka), a spolucestujici pochutnavajici si na obedu. Po prestavce autobus pokracoval v ceste a nadale me stval svou hudbou, ktera se ale bohuzel zhorsila natolik, ze jsem uz nevedela, jestli mam rict ridici, aby hudbu vypl, nebo zacit brecet nebo rvat na cely autobus. Nastesti jsme v dobe me nejvetsi krize jiz dojeli do Potosi a vydali se hledat hostel. Po kratke prochazce ve meste a veceri jsme sli spat.
24.10.2011, Potosí
Ráno jsem se cítil trochu lépe, tak jsme do stríbrných dolu. Bylo to i s pruvodcem plus trema starýma kolumbijkama, který meli celou cestu pritroublý otázky. nejdrív jsme se prevlékly do starejch smradlavejch igelitovejch uniforem a gumáku,což se ukázalo pozdeji jako prozíravé, nebot bysme byli jak prasátka.
Bohužel jsme posléze zjistili, že je stávka a všechno je zavrené, i my ve meste, nebot autobusy taky nejezdí, cesty zablokovaný. Nakonec jsme tedy vystoupili a šli pešky na Cerro Ricco, kde náš pruvodce našel otevrenou šachtu a dokonce jednoho delníka uvnitr, neb ostatní šli stávkovat....nejprve jsem se uvnitr
necítil nejlépe, težce se tu dýchalo, úzké chodbicky a nízké stropy,kde jsem musel místama skoro po kolenou, ale pak jsem si zvykl a zustal i když se dve kolumbijky vrátili zpet. Chlapec, co zde makal, mel teprve patnáct let a vydelával na školu. Nejdéle zde vydrželi horníci deset až patnáct let, pak bolestivá smrt...
rakovina plic, ci rozedma. Každý mesíc jeden umírá nehodami. Taky tu meli sv´ho bužka, sochu s velkým penisem, posypanou symbolicky kokou a s cigárem v puse a lahvemi od alkoholu kolem, chodí sem k nemu parit. Ten alkohol je 99procentní a pijou minimálne deci denne a spoustu koky, aby vydrželi. Doly se nám moc líbily.
Odpoledne jsem zas ulehl, nebot se mi pritížilo a Janina šla posílat balík domu.
Jana:
Rano jsme si vyzvedli vyprane pradlo a vydali se na turu do dolu. Spolu s nami se zucastnili 3 kolumbijske damy, ktere se na vsechno ptaly nejmin dvakrat, ale nakonec byly docela fajn. Koupili jsme hornikum darky - cocu, cigarety bez filtru, 96% alkohol na piti a limonadu, navlekli hornice habity s holinkami a helmami a vydali se do dolu. Zjistili jsme, ze v Potosi je naprosto legalni nakup dynamitu, a to v neomezenem mnozstvi. Mnoho lidi si tak najdou svou cestu k sebevrazde, kdyz se jim zda zivot jiz nesmyslny.
Kvuli stavce horniku, kterym byly zvyseny dane, jsme museli vyslapnout pesky schody do vchodu do dolu, coz ve 4000 metrech neni zadna sranda, a vydali se do hlubin skaly. Hned za vstupem nas pruvodce seznamil s tzv. Tio a vysvetlil nam, ze hornici maji dve nabozenstvi - mimo dul je to katolismus, v dole je to Tio. Tio je kamenna figura predstavujici dabla, kteremu kazdy patek hornici chodi dekovat a opijet se s nim a se kterym si kazdy den pripiji svym 96% alkoholem, coz jsme byli prinuceni udelat i my. Tio je ovesen listky coca, v puse ma cigaretu, kolem hlavy visi fabory a figurky z karnevalu a po zdech je pocakana lami krev ze svatku obetovani lamy. Jeho zajimavosti je ztoporeny penis, ktery predstavuje machismus - v dolech totiz nesmi pracovat zadna zena.
Po par uslych metrech v tesne nizke tmave sachte jsme narazili na jedineho delnika, a to 15leteho Luise, ktery se nezucastnil stavky, protoze zaspal a nevedel poradne, co se deje. Ten si zde vydelava na skolu, do ktere chodi v 7 vecer. Po skole utika zpatky do dolu na nocni sichtu... Ukazal nam tedy, jak se delaji diry do skaly, do kterych se pak vlozi dynamit. Hornik pak ma priblizne 5 minut cas, aby utekl do dostatecne bezpecne vzdalenosti. V dolu zde umre pravidelne 1 hornik za mesic a vsichni to povazuji za naprosto prirozenou vec. Navic hornikem muze byt jiz maly kloucek, pokud tam pracuje jeho rodina, a muze tak pomahat svemu tatinkovi, stryckovi nebo dedovi. Muze ovsem pozivat jen cocu a ne alkohol s cigaretami. Hornici navic celych 10 az 12 pracovnich hodin vubec neji, jedinou potravinou jim jsou coca, cigarety a 96% alkohol. Luis nam prodal par svych vytezenych mineralu, prebral nase dary a utikal rychle domu.
Po prohlidce jsme zjistili, ze kvuli stavce nejezdi zadne autobusy, tak jsme zustali dalsi noc.
Bohužel jsme posléze zjistili, že je stávka a všechno je zavrené, i my ve meste, nebot autobusy taky nejezdí, cesty zablokovaný. Nakonec jsme tedy vystoupili a šli pešky na Cerro Ricco, kde náš pruvodce našel otevrenou šachtu a dokonce jednoho delníka uvnitr, neb ostatní šli stávkovat....nejprve jsem se uvnitr
necítil nejlépe, težce se tu dýchalo, úzké chodbicky a nízké stropy,kde jsem musel místama skoro po kolenou, ale pak jsem si zvykl a zustal i když se dve kolumbijky vrátili zpet. Chlapec, co zde makal, mel teprve patnáct let a vydelával na školu. Nejdéle zde vydrželi horníci deset až patnáct let, pak bolestivá smrt...
rakovina plic, ci rozedma. Každý mesíc jeden umírá nehodami. Taky tu meli sv´ho bužka, sochu s velkým penisem, posypanou symbolicky kokou a s cigárem v puse a lahvemi od alkoholu kolem, chodí sem k nemu parit. Ten alkohol je 99procentní a pijou minimálne deci denne a spoustu koky, aby vydrželi. Doly se nám moc líbily.
Odpoledne jsem zas ulehl, nebot se mi pritížilo a Janina šla posílat balík domu.
Jana:
Rano jsme si vyzvedli vyprane pradlo a vydali se na turu do dolu. Spolu s nami se zucastnili 3 kolumbijske damy, ktere se na vsechno ptaly nejmin dvakrat, ale nakonec byly docela fajn. Koupili jsme hornikum darky - cocu, cigarety bez filtru, 96% alkohol na piti a limonadu, navlekli hornice habity s holinkami a helmami a vydali se do dolu. Zjistili jsme, ze v Potosi je naprosto legalni nakup dynamitu, a to v neomezenem mnozstvi. Mnoho lidi si tak najdou svou cestu k sebevrazde, kdyz se jim zda zivot jiz nesmyslny.
Kvuli stavce horniku, kterym byly zvyseny dane, jsme museli vyslapnout pesky schody do vchodu do dolu, coz ve 4000 metrech neni zadna sranda, a vydali se do hlubin skaly. Hned za vstupem nas pruvodce seznamil s tzv. Tio a vysvetlil nam, ze hornici maji dve nabozenstvi - mimo dul je to katolismus, v dole je to Tio. Tio je kamenna figura predstavujici dabla, kteremu kazdy patek hornici chodi dekovat a opijet se s nim a se kterym si kazdy den pripiji svym 96% alkoholem, coz jsme byli prinuceni udelat i my. Tio je ovesen listky coca, v puse ma cigaretu, kolem hlavy visi fabory a figurky z karnevalu a po zdech je pocakana lami krev ze svatku obetovani lamy. Jeho zajimavosti je ztoporeny penis, ktery predstavuje machismus - v dolech totiz nesmi pracovat zadna zena.
Po par uslych metrech v tesne nizke tmave sachte jsme narazili na jedineho delnika, a to 15leteho Luise, ktery se nezucastnil stavky, protoze zaspal a nevedel poradne, co se deje. Ten si zde vydelava na skolu, do ktere chodi v 7 vecer. Po skole utika zpatky do dolu na nocni sichtu... Ukazal nam tedy, jak se delaji diry do skaly, do kterych se pak vlozi dynamit. Hornik pak ma priblizne 5 minut cas, aby utekl do dostatecne bezpecne vzdalenosti. V dolu zde umre pravidelne 1 hornik za mesic a vsichni to povazuji za naprosto prirozenou vec. Navic hornikem muze byt jiz maly kloucek, pokud tam pracuje jeho rodina, a muze tak pomahat svemu tatinkovi, stryckovi nebo dedovi. Muze ovsem pozivat jen cocu a ne alkohol s cigaretami. Hornici navic celych 10 az 12 pracovnich hodin vubec neji, jedinou potravinou jim jsou coca, cigarety a 96% alkohol. Luis nam prodal par svych vytezenych mineralu, prebral nase dary a utikal rychle domu.
Po prohlidce jsme zjistili, ze kvuli stavce nejezdi zadne autobusy, tak jsme zustali dalsi noc.
25.10.2011, stále Potosí
Tak to vypada, ze zde budem muset par dni zustat, stavka trva a jednani s vladou nevedou k nicemu, jsme tu uvezneni....Stávka trvala i celý další den, vydali jsme se proto do mesta, už jsem se cítil ok. Mesto je krásné, svažuje se do kopcu, plné starých domu a úzkých ulicek, plus spousty kostelu z éry španelské nadvlády. Také trh je zajímavé místo, ostatne jako všude v Bolívii. Starší ženy v krojích a s klobouky a copánky na hlave,
zde za pár bolívianu ovoce, jídlo a šaty, proste všechno.Pod stolem obcas na zemi leží decko zabalené v dece, syrové maso visí jen tak na slunci, nemyté ruce i ovoce, hygiena je místním hodne vzdálená. My dva jsme všude jako atrakce, gringos, jedna dredy, co nikdy nevideli a já dva metry, prevyšuju tu všechny dost výrazne.
jsou kolem me jako štebetající kurátka, kterými se musím prodírat. Ješte jsem nezmínil, jak mají nekterí bolivijci napuchlou jednu stranu tváre. Je to asi každej dvacátej, obcas i ženy. Nic peknýho, nazývám to la cultura de coca, pochází to jak jinak, než z nekonecnýho žvejkání koky. V mítních podmínkách nevratný proces.
Zbytek dne jsme strávili na netu, jídlem a lenošením. Snad ráno už pojede bus,v kaýdym prípade to zkusíme.
Jana:
Stavka pokracuje a my cekame do pul druhe na rozhodnuti prezidenta a horniku, zda odblokuji silnice a my budem moci pokracovat v ceste. Bohuzel cesty zustavaji zablokovany az do zitrka. A tak jen zabijime cas, jak se da.
zde za pár bolívianu ovoce, jídlo a šaty, proste všechno.Pod stolem obcas na zemi leží decko zabalené v dece, syrové maso visí jen tak na slunci, nemyté ruce i ovoce, hygiena je místním hodne vzdálená. My dva jsme všude jako atrakce, gringos, jedna dredy, co nikdy nevideli a já dva metry, prevyšuju tu všechny dost výrazne.
jsou kolem me jako štebetající kurátka, kterými se musím prodírat. Ješte jsem nezmínil, jak mají nekterí bolivijci napuchlou jednu stranu tváre. Je to asi každej dvacátej, obcas i ženy. Nic peknýho, nazývám to la cultura de coca, pochází to jak jinak, než z nekonecnýho žvejkání koky. V mítních podmínkách nevratný proces.
Zbytek dne jsme strávili na netu, jídlem a lenošením. Snad ráno už pojede bus,v kaýdym prípade to zkusíme.
Jana:
Stavka pokracuje a my cekame do pul druhe na rozhodnuti prezidenta a horniku, zda odblokuji silnice a my budem moci pokracovat v ceste. Bohuzel cesty zustavaji zablokovany az do zitrka. A tak jen zabijime cas, jak se da.
26.10.2011 Sucre
Ráno jsem vyrazili brzy na nádraží, trochu ješte ve spechu....recepcní rekl nejprve, že to nejede a pak že možná jo. Dojeli jsme na terminál, abysme zjistili, že do Sucre to jede z druhého terminálu, tak rychle, rychle, v sedm to odjíždí,Jani je trochu nevrlá z toho spechu, ale nakonec to stíháme....Za tri a pul hodinky jsme v
Sucre. mesto nejprve nebudí hezký dojem, ale pozdeji v centru je pekné. Architektonicky zaostává za Potosí, ale jezde také plno pekných koloniálních domu, i kostely se zvonicemi, vše v bílém. V tom se predevším liší. My ale nejprve vyrážíme místní mestskou dopravou po stopách dinosauru do nedalekého lomu. Je zde nejvíce otisku
dinosauru na jednom míste. Ovšem celá mohutná stena s otisky je vyzdvižena geologickou cinností v case, asi do skoro pravého úhlu, kolmo k zemi. Taky tu postavili spoustu plastikových dinosauru v životní velikosti, o cemž nevím, co si myslet....Ale detem se dozajista líbí. Bohužel celá stena už opadává, jelikož se pod ní neprestává težit
vápenec, tkaže prognóza je velmi cerná. Vecer už jen sedáme na bus do Cochabamby, kde bysme meli být ráno.
Sucre. mesto nejprve nebudí hezký dojem, ale pozdeji v centru je pekné. Architektonicky zaostává za Potosí, ale jezde také plno pekných koloniálních domu, i kostely se zvonicemi, vše v bílém. V tom se predevším liší. My ale nejprve vyrážíme místní mestskou dopravou po stopách dinosauru do nedalekého lomu. Je zde nejvíce otisku
dinosauru na jednom míste. Ovšem celá mohutná stena s otisky je vyzdvižena geologickou cinností v case, asi do skoro pravého úhlu, kolmo k zemi. Taky tu postavili spoustu plastikových dinosauru v životní velikosti, o cemž nevím, co si myslet....Ale detem se dozajista líbí. Bohužel celá stena už opadává, jelikož se pod ní neprestává težit
vápenec, tkaže prognóza je velmi cerná. Vecer už jen sedáme na bus do Cochabamby, kde bysme meli být ráno.
27.10.2011 Villa Tunari
Z rána je nakonec skoro poledne...tak se nezdržujeme a po krátké snídani odjíždíme smer Santa Cruz, kde naším cílem je Janina vytoužená džungle. Projíždíme kolem krásných hor svažujících se pomalu dolu, poté už doslova padajících, objevuje se vegetace. Palmy a postupně houstne, také mlžné pralesy, co se drží na prudkých svazích svažujících se štítů do mlžného údolí v nedohlednu. P o nekonečném klesání konečně stavíme ve Villa Tunari, naším cílem. Vítá nás mohutná brána. Je to většá vesnice se spoustou restaurací a osvěžení pro projíždějící kamiony a busy. Zabíráme klidný hostýlek ve vedlejší ulici a vydáváme se na průzkum. Za městečkem je hluboké koryto řeky, ovšem plné jen ze čtvrtiny, kolem tropický prales. Hoteliérka nás posílá do nedalekého parku Maidi, ale už ve 4 nás tam nepustí....takže se vracíme zpět a relaxujeme.
28.10.2011 NP Carrasco
Ráno hledáme taxi a posléze jedeme asi 15km do pralesa, do národního parku Carrasco. Vydali jsme se s průvodcem do džungle. Hned na začátku jsme museli přejet přes řeku budkou na lanech, ke které se průvodce spustil na háku a přivlekl na naší stranu, jinak se tam nedostanete. procházeli jsme pralesem, viděli dokonce chameleóna, co nebyl vidět a pak i hada, co vypadal jak stéblo trávy.....ale prý mění tvar i barvu a je jedovatej, fuj, asi bysme sami na něj šlápli. Další byla jeskyně plná netopírů, co pěkně nadávali, když se na ně svítilo baterkou, pištěli a prskali. Taky tu byli ti, co pijí krev dobytku, Jana se jich bála. Nakonec nás dovedl ke vzácným ptákům, co žijou v jeskyni a vylétají v noci. jejich reakce byla podobná, měli tu hnízda, tak na nás zuřivě křičeli. Džungle je vůbec plná krásných motýlů, květin všech barev a podivných stromů a hmyzu. Po procházce jsme ještě šli do místního parku Maidi, kde ale bylo opravdu pekelné vedro a dusno....spolu s výstupem na vyhlídku nás to docela odrovnalo. Nakonec jsme ale aspoň přešli přes provazový most a pak viděli i opice. Vřeštěli tak, že jani si myslela, jak jim někdo ubližuje....záhy byla vývedena z omylu, když na ní matka opice s malým opičátkem na bříšku začala skákat. 'Nech mě!, zařvala a odehnala drzou opičku...nakonec se ukázalo, že je tu ošetřujou a pak vypouštějí zpět do přírody, takže jsou poměrně krotké. Po cestě zpět jsme se ještě svlažili v řece společně s indiány, bylo opravdu vedro.
29.10.2011 Puerto San Francisco, aneb jak jsme se bídně zpili v džungli....
Následující den nezačal ale vůbec dobře....znovu jsme se dověděli, že je stávka a silnice jsou zatarasený. Navíc taxikář z minulého dne spletl hodinu a přijel, když jsme byli na snídani, lidi jsou tu trošku tupější v myšlení, občas nezvládají základní věci...taky teda neumí skoro počítat, když si dáte dvě jídla, maj s tím už problém to sečíst, je to tím, že i malé děti šasto pracujou místo školy. Nicméně jsme se vydali pěšky směr na Puerto San Francisco, s tím, že najdem taxi za bariérama. Bylo to asi 3 kiláky,než jsme došli k protestujícím a prošli zátarasy, všude plno lidí i s dětmi, často ležící na zemi v prachu silnice. Nikdo se ale nerozčiloval a nenadával. Je to tu normál. Nakonec jsme našli dědka co jel jak hovado, ale dovezl nás do cíle. Chtěl pak víc peněz za čekání, než řekl na začátku, tak jsme ho poslali.....Najali jsme si loďku na hodinu po řece, což byl zážitek, kolem prales, opice, a hejna papoušků, viděli jsme i Ary, pak další ptáky, husy a volavky. Kolem indiáni lovící ryby z loděk.
Kolem poledne jsme se rozhodli svlažit hrdlo a usedli vedle místních opilců, co zde nasávali již od rána a to se stalo osudným....neboť jsme se rychle seznámili a rozhodli se pak zůstat ve vesnici přes noc. bylo tu jen asi kolem třiceti domků, vesměs chatrče, nebo stojící otevřené na kůlech. Kolem jen prales a divá zvěř. ale místní nás vzali za své a kupovali nám pořád pivo a nakonec vzali domů, kde se pokračovalo chaloupka od chaloupky, dokud se vše nevypilo a ženy už měli všech dost. Já usnul v postýlce u jedné holčičky,zamotán do moskytiéry a ona musela s maminkou k sousedům. Jana a naši dva hlavní průvodci José a Miquel vedle v chalupě na podlaze. Mno, popravdě moc si z konce nepamatuji, ale ráno jsme se hned našli a kolem půl osmý, za chápavých úsměvů místních indiánek opustili vesničku.
Kolem poledne jsme se rozhodli svlažit hrdlo a usedli vedle místních opilců, co zde nasávali již od rána a to se stalo osudným....neboť jsme se rychle seznámili a rozhodli se pak zůstat ve vesnici přes noc. bylo tu jen asi kolem třiceti domků, vesměs chatrče, nebo stojící otevřené na kůlech. Kolem jen prales a divá zvěř. ale místní nás vzali za své a kupovali nám pořád pivo a nakonec vzali domů, kde se pokračovalo chaloupka od chaloupky, dokud se vše nevypilo a ženy už měli všech dost. Já usnul v postýlce u jedné holčičky,zamotán do moskytiéry a ona musela s maminkou k sousedům. Jana a naši dva hlavní průvodci José a Miquel vedle v chalupě na podlaze. Mno, popravdě moc si z konce nepamatuji, ale ráno jsme se hned našli a kolem půl osmý, za chápavých úsměvů místních indiánek opustili vesničku.
30.10.2011 Villa Tunari
Dojeli jsme ještě ráno do našeho hostýlku, kde nám vynadali, že se báli, co se stalo a kde jsme, tak jsme dali polívku a šli raději spát....i tak začal pravej tropickej liják, kterej trval až do večera a rozmočil vše kolem, zaplavil ulice, ale nám bylo dobře v postýlce a teple.....takže se trochu odložil odjezd, za prvé kvůli stávce a lijáku a za druhé taktéž kvůli naší žízni a přátelským domorodcům, ale alespoň jsme utužili vztahy obou velmocí, tj. České Republiky a Bolívie.
31.10.2011 do La Pazu
Tak dnes celej den na cestách, po hnusném lenošení znovu za dobrodružstvím, k nelibosti Janině, znovu do hor....Nejdříve jsme jeli malým mikrobusem pro sedm lidí do Cochabamby. Ujmula se nás jedna žena z La Pazu, Marcel, co se též vracela domů. Asi ke konci cesty nám vlítla dovnitř vosa velká jako náš sršeň a Marcel začla pištět, tak jsme jí ještě s jedním indiánským dědkem ubily. Pak nás vedla z městem přes market na terminál autobusů, kde jsem poprvé zjistil, jak jednoduché je se ztratit v davu. Nemohl jsem totiž projít pod střechama stánků jako ženský, páč bych musel na kolena, tak jsem udělal pár kroků bokem a hle! V davu lidí, stánků a aut jsem neviděl nic, ulice se křížili a ony nikde....nakonec jsme se teda potkali na terminálu, kde jsem na ně počkal. do la Pazu, jsme jeli semi cama busem, s místem pro moje nebohé nožičky, ještě ztuhlé z toho malého mikromikrobusu. Dojeli jsme teda až v devět za tmy. Taxikář ná s hned natáhl, zapoměli jsme totiž na cenu předem, neše blbost a dovezl nás do hostelu za 70bol., což je dost a to chtěl 80 a nakonec jsem zjistil, že pro bolivijce je za 60....takže zvykejme si na chtivé Peru, jak nás varovali a zapomeňme na klidnou vesničku s milými lidmi....ale jinak La Paz vypadal i v noci jakoby uložen do misky mezi okolními horami, takže se bylo na co těšit.
1.11.2011 La Nuestra Seňora De La Paz
První den La Pazu, musíme zařídit praní, banku a poštu...a navíc koupit tričko a vyčistit foťák, vše se podařilo, foťák opravili za 60 euro a ještě umyli, chtěli sice pak víc peněz, ale nedostali nic....v Cáhiře jsem s tím běhal dva dny a nic a v Irsku to museli poslat do Anglie za 120 euro plus cesta do Dublinu a tady v malém krámku za dvě hodiny, to jsem nečekal. La Paz je velká mísa, všechny ulice se svažují dolu kromě příčných. A nahoře Alto asi o 500 metrů výše. krásné. Stihly jsme kostel San Francisco, který je ve španělském stylu, ovšem řezby jsou indíánské, takže dostaneme velmi nevídanou architekturu. To samé katedrála na hlavním náměstí, vedle bílého prezidentského paláce. Ještě jsem se asi nezmínil, že v Bolívii je strašně moc psů, asi tak stejně jako lidí, jsou úplně všude, spí v parcích, na ulicích a kolem silnic je jich jak máku, koukají na auta, nebo spí na kraji na teplém asfaltu. Všichni jsou volně , hodně žerou odpadky, kterých je tu všude taky habaděj, hlavně koryta řek, momentálně vyschlá, jsou plný odpadků a psů, živých, ale i mrtvých. V ulicích se válejí odpadky volně na zemi, indiáni holt moc čistotní nejsou, nebyli a nebudou. V La Pazu je strašně agentur na výlety všeho druhu, hory, prales, sjezd na kole po cestě smrti apod. La carretera de muerta, silnice smrti, byl náš plán....teda nakonec můj, protože Jana řekla, že nejede. tak jsme hledali pro jednoho, ale nakonec, se nechala ukecat kvuli teplu a dyungly dole na konci silnice smrti, v Coroicu. Domluvili jsme se, že tedy pojedem oba a ona zžstane dole a já pojedu další den do hor na trek a pak se sejdeme v La Pazu...uff, už jsem fakt nevěřiil, že jí přemluvím....Objevili jsme taky super restauraci, asi nej v Bolívii, co jsme poznali. A ještě musím vzpomenout výborné džusyz ovoce, jsou všude, vymačkané a mnoho druhů a silné. U nás se o tom může jen zdát. A cena je asi 70 centů za velkou sklenici v restauraci, na trhu ještě méně. Nejlepší broskev, mango, maracuja, papaya, avokádo, ale i jíné, neznámé druhy.
2.11.2011 Death road, sjezd smrti na kolech
Ráno vstávat už v pul šestý, snídane jako vždy houska, máslo, džem a kafe. Pak už nakládáme kola a vyrážíme vzhuru do prusmyku La Cumbre v 4700 mnm. Jana to zatím snáší dobre, obavy z výšek se nenaplnují. V prusmyku navlékáme protiúrazové chránice a vestu s kalhotama, jako na motorkárský rallye, plus prílba, samozrejme. Je zima, kolem v mlze rozeznáváme zasnežené velikány.
A jedem...nejprve první úsek po asfaltce, asi 15 km, zvykáme si na kola, ale jde to. Kola jsou to teda superkola, za pár tsíc eur. Ale me od zacátku kvílí brzda, je treba mackat brzdu v podstate neustále, jinak se zacnete nebezpecne rozjíždet, teda tu moji urcite, i tak me bolí za chvílku ruka a efekt nic moc. Pak prejíždíme kousek autem a dostáváme se na pravou silnici smrti, kamenitou a úzkou
se srázem po levé ruce a skalami po pravé. Naskýta se nám ovšem úchvatný pohled na údolí mezi vysokými horami, stékající vodopády, džungle kolem a jako hádek ovinutý kolem kmene stromu se vine naše silnice dolu, dolu do mlhy, konec nevidíme, zatím. Pruvodce nám dává nekolik rad a hlavne nejsou to závody...nacež vyráží jako šílenec dolu, my za ním. Nakonec to není tak strašné, reklama tomu dává
punc hruzy, ale s trochou pozornosti a zdravého rozumu to sjede každý. Ovšem krížku podél cesty, hlavne zabitých cyklistu je zde hooodne. Hlavne ženský, izraelky se zabily dokonce tri skoro na jednom míste, jak to dokázali, je mi záhadou.Projeli jsme také pod nekolika vodopády a pár potoku, ale nakonec uz jsme videli pred sebou Coroico a cesta se pomalu rovnala. Dojeli jsme do cíle, Janu to zrovna
zacalo bavit, me se trásli nožicky a brneli ruce. Ale studené pivecko vše napravilo a pak nás cekal bazén a olbrímí obed. Dohodli jsme se, že Janina zustane v Coroicu v Džungly a teple, co má ráda a já pujdu na turu na Pice de Austria 5200 mnm. Takže jsem odjel odpoledne zpet do La Pazu sám.
A jedem...nejprve první úsek po asfaltce, asi 15 km, zvykáme si na kola, ale jde to. Kola jsou to teda superkola, za pár tsíc eur. Ale me od zacátku kvílí brzda, je treba mackat brzdu v podstate neustále, jinak se zacnete nebezpecne rozjíždet, teda tu moji urcite, i tak me bolí za chvílku ruka a efekt nic moc. Pak prejíždíme kousek autem a dostáváme se na pravou silnici smrti, kamenitou a úzkou
se srázem po levé ruce a skalami po pravé. Naskýta se nám ovšem úchvatný pohled na údolí mezi vysokými horami, stékající vodopády, džungle kolem a jako hádek ovinutý kolem kmene stromu se vine naše silnice dolu, dolu do mlhy, konec nevidíme, zatím. Pruvodce nám dává nekolik rad a hlavne nejsou to závody...nacež vyráží jako šílenec dolu, my za ním. Nakonec to není tak strašné, reklama tomu dává
punc hruzy, ale s trochou pozornosti a zdravého rozumu to sjede každý. Ovšem krížku podél cesty, hlavne zabitých cyklistu je zde hooodne. Hlavne ženský, izraelky se zabily dokonce tri skoro na jednom míste, jak to dokázali, je mi záhadou.Projeli jsme také pod nekolika vodopády a pár potoku, ale nakonec uz jsme videli pred sebou Coroico a cesta se pomalu rovnala. Dojeli jsme do cíle, Janu to zrovna
zacalo bavit, me se trásli nožicky a brneli ruce. Ale studené pivecko vše napravilo a pak nás cekal bazén a olbrímí obed. Dohodli jsme se, že Janina zustane v Coroicu v Džungly a teple, co má ráda a já pujdu na turu na Pice de Austria 5200 mnm. Takže jsem odjel odpoledne zpet do La Pazu sám.
3.10.2011 Tiwanaco
Další den ráno jsem vstal s představou těžkého výstupu na Pico de Austria, ale čekalo mě nepříjemné překvapení. Agentura totiž zrušila výlet, protože jsem byl sám. Vrátili mi peníze a omluvili se, ale co naplat, musel jsem vymyslet náhradní program. Rozhodl jsem se jet tedyna Tiwanako, pozůstaky preinské indiánské kultury, též pod UNESCO.Za 20 bolívianů jsem koupil lístek a šekal na bus, kde se ovšem posléze rozpoutala divoká hádka o ceny lístků. Záhy vyšlo najevo, že nás nebohé turisty chtějí sprostě oškubat jako nebohá kuřátka. Platili jsme totiž dvakrát tolik co ostatní, ale to již přišla policie, sebrala jim papíry a nám vrátili peníze a jedna indíánka zavelela k odchodu na jinej mikrobus, ten již byl za deset, tak jsme tedy nakonec vyrazili. Celej areál je rozdělen na dvě části, jsou zde dvě malá musea, jedno se sochami a druhé s keramikou a šperky. Můžeme zde tušit zbytky pyramidy, je zde pár soch a zbytky zdiva a brány. Celkem zajímavé, za návštěvu určitě stojí. Z kopců se zbytky ruin je také vidět nedaleký kostel San Pedro, který je z 16.století. Druhá, menšá část se nachází nedaleko. Já se vydal posléze do města do malé zaplivané restaurace, ale levné a celkem dobré, hnedka na náměstí plem nevkusných soch, mixu novodobé moderny a indiánských motivů. Zpátky jsem chytl mikrobus na El Alto, čtvrť nad La Pazem, kde ovšem se necítíte příliš bezpečně, lidé mají zlé pohledy a je zde všude špína a chudoba, tak jsem raději rychle hupl na bus dolů do města, než mě tu usmaží zaživa. Večer jsme měli sraz s Janou, která mezitím užívala tepla džungle.
4.10.2011 La Paz, Copacabana
Ještě než začnu další den, musím zmínit jednu zajímavost, co se nám přihodila v La Pazu a kde jinde, než v bance. Čekali jsme tu poctivě ve frontě a pořád to nějak neubývalo, načež jsme zjistili, kdo to brzdí. Dva starý indiáni, manželé zřejmě přišli s velkým pytlem přes záda, plným peněz. baba ve stejnokroji a dědek vyzálej a mrňavej, sotvakdo by řekl, co nesou. Vesměs malé bankovky, asi celoživotní úspory, bůhvíodkud. Počítání muselo zabrat dobrejch pár hodin, ještě že otevřeli další přepážku.
Ráno jsme vyjeli ještě jednou na El Alto, kvůli rozhledu na město. Nebylo zde ještě tolik lidí a my se rychle prosmýkli ulicemi k hlavní silnici vedoucí dolů, ze které je opravdu impozantní výhled na město, kus cesty jsme ušli, kus dojeli mikrobusíkem. Moje agentura nebyla schopná mi zajistit můj trek ani dnes, k tomu nahoře mlha trochu deště, tak jsme se rozhodli odjet do Copacabany k jezeru Titicaca. Zajímavý byl přejezd na druhou stranu zálivu přes jezero trajektem. Museli jsme vysedat a jet malou lodí a bus prázdný jel na dřevěném polovoru. Dojeli jsme odpoledne, za 15 bolíků nás odchyt maník u autobusu, tak to neber, hostel byl celkm ok, cena v kč asi 35 korun....Stihli jsme pěkný kostel na náměstí v maorském stylu a nákup na trhu, plus svýstup na nedaleký kopec s výhledem na město a jezero. Teda to byla fuška. Pěkně strmej stoupák na asi 20 minut jsme lezli dvakrát tolik a vyfunění to tak tak stihli před soumrakem. To ta nadmořská výška, vše je jak double a srdce se vám chce rozskočit v hrudi. Ale stálo to za to, nádherné barvy spolu s jezerem a osvícené město pod vámi. To se prostě musí.
Ráno jsme vyjeli ještě jednou na El Alto, kvůli rozhledu na město. Nebylo zde ještě tolik lidí a my se rychle prosmýkli ulicemi k hlavní silnici vedoucí dolů, ze které je opravdu impozantní výhled na město, kus cesty jsme ušli, kus dojeli mikrobusíkem. Moje agentura nebyla schopná mi zajistit můj trek ani dnes, k tomu nahoře mlha trochu deště, tak jsme se rozhodli odjet do Copacabany k jezeru Titicaca. Zajímavý byl přejezd na druhou stranu zálivu přes jezero trajektem. Museli jsme vysedat a jet malou lodí a bus prázdný jel na dřevěném polovoru. Dojeli jsme odpoledne, za 15 bolíků nás odchyt maník u autobusu, tak to neber, hostel byl celkm ok, cena v kč asi 35 korun....Stihli jsme pěkný kostel na náměstí v maorském stylu a nákup na trhu, plus svýstup na nedaleký kopec s výhledem na město a jezero. Teda to byla fuška. Pěkně strmej stoupák na asi 20 minut jsme lezli dvakrát tolik a vyfunění to tak tak stihli před soumrakem. To ta nadmořská výška, vše je jak double a srdce se vám chce rozskočit v hrudi. Ale stálo to za to, nádherné barvy spolu s jezerem a osvícené město pod vámi. To se prostě musí.
5.11.2011 Isla del Sol
Ráno lodí přes hodinu a půl na Isla del Sol, podle pověsti Inků, ostrova, kde se zrodilo slunce....pěkně fičí, ale je jasno, sluníčko pálí a jakou tady má sílu jsme se nejednou přesvědčili. Na lodi jedou i první češi po měsíci.Dojeli jsem na severni cast ostrova, slunce prazi, dycha se tezko, zvlaste pri vystupech...vydali jsme se nejdrive k Temple del Sol, pozustatkum inskeho palace, chramu boha slunce. Kolem nadherne utesy, azurove modre jezero a obloha. Slunce zde ma opravdu neuveritelnou silu, doslova vas spaluje. Asi nejlepsi je se vydat na jih ostrova po hrebenu plnem nadhernych vyhledu na vesnicky pod vami, jezero a okolni kopce, zbarvene do belo hnede, az karminove, kolem tropicke porosty, ovsem nijak caste, je zde spise hola skala. Na jizni cast to melo byt asi tri hodinky chuze, pro nas to bylo pet. Takze jsme prisli skoro na cas, chytit lod zpet do Copacabany. Jeste jsme zhledli inske schody a pristav se slamenymi lodickami, vypili zaslouzene pivecko a uz je cas jit...asi stoji za to zde zustat pres noc. Na lodi jsem potkal prvniho ira, takze jsme se zakecali tak, ze jsem
ani nepostrehl jak me poncho pada do jezera.....nez pak stacili ty bolivijsky rychlici zareagovat a nasli bidlo, zoufale jsem jen sledoval jak me rude ponchicko nasava vodu a pomalu klesa ke dnu mezi rasy a dalsi odpadky...No co se da delat, na zpatecni ceste jsem pekne vymrzl, pac tu zas fouka, ale nastesti me telo otuzile z Irska vydrzelo bez uhony. Vecer jsme hned v pristavu zasli na vino na zahrati, Jana se rozehrala rychle a
pozvala naseho cisnika na sklenicku. Byl to chilan Roger a samozrejme neodmitl, zato nas pozval k sobe na rum s kolou, coz jsme zas neodmitli my a pote, co jsme se celkem uz dost zahrali, jsme se vydali vyzkouset mistni Waikiki, coz je disco barek s zivou muzikou. Tady jsme to pekne roztocili jeste s jednou italkou a svycarem, vysokym skoro jako ja. Jak to skoncilo....italka mi utekla a Jana s Rogerem spolecne taky.
ani nepostrehl jak me poncho pada do jezera.....nez pak stacili ty bolivijsky rychlici zareagovat a nasli bidlo, zoufale jsem jen sledoval jak me rude ponchicko nasava vodu a pomalu klesa ke dnu mezi rasy a dalsi odpadky...No co se da delat, na zpatecni ceste jsem pekne vymrzl, pac tu zas fouka, ale nastesti me telo otuzile z Irska vydrzelo bez uhony. Vecer jsme hned v pristavu zasli na vino na zahrati, Jana se rozehrala rychle a
pozvala naseho cisnika na sklenicku. Byl to chilan Roger a samozrejme neodmitl, zato nas pozval k sobe na rum s kolou, coz jsme zas neodmitli my a pote, co jsme se celkem uz dost zahrali, jsme se vydali vyzkouset mistni Waikiki, coz je disco barek s zivou muzikou. Tady jsme to pekne roztocili jeste s jednou italkou a svycarem, vysokym skoro jako ja. Jak to skoncilo....italka mi utekla a Jana s Rogerem spolecne taky.
6.11.-13.11
Copacabana, Puno, aneb co se stalo s Janou a Rogerem.....
6.11.2011 Copacabana
Rano bylo tezke, vstavat se nechtelo....ale nakonec jsme dorazili do restaurace, kde Roger pracoval, dali si polivku a pivo a bylo hned lepe...taky jsme se nakonec rozhodli vyzkouset vodu v jezere...ja bohuzel v kalhotech, ponevadz jsem nemel sebou plavecky, ale bylo to super studeny a osvezujici, presne to, co je potreba po divoke noci....na slunci pak clovek znovu rychle uschne, ale pozor...bez kremu se taky rychle spali...
A to nas cekalo jeste jedno prekvapeni....prijeli nasi znami francouzi David a Louie, chudaci meli tyden uplavici v La Pazu, tak se zdrzeli, ale aspon jsme se znovu potkali. Ja vecer tvrde usnul, Jana s Rogerem jeste pozvali francouze do hostelu na veceri. Oni rano vyjizdeli dal do Puna, stejne jako jsme meli v planu my....
7.a 8.11. viz Peru
A to nas cekalo jeste jedno prekvapeni....prijeli nasi znami francouzi David a Louie, chudaci meli tyden uplavici v La Pazu, tak se zdrzeli, ale aspon jsme se znovu potkali. Ja vecer tvrde usnul, Jana s Rogerem jeste pozvali francouze do hostelu na veceri. Oni rano vyjizdeli dal do Puna, stejne jako jsme meli v planu my....
7.a 8.11. viz Peru
9.-13.11.2011 Copacabana
Dalsi den jsme grogy, ale stastni, ze jsme to dokazali, udelali neco sileneho a zaroven krasneho, jsme ted jako rodina. Asi tu nase spolecna Juanita skonci, Jana zustava s Rogerem, to je jasny....pro me to znamena, ze budu muset pokracovat sam...zatim to ovsem par dni zustanu s nima a budu uzivat slunce a jejich pratelstvi. Neda se tu toho moc delat, pocitam, ze s pivem tu vydrzim tri ctyri dny, nez seberu silu pokracovat dal sam. Ale je tu hezky.
Musim tu zminit jak jsme s Janou byli v bance...cekali jsme frontu, jako obykle, kdyz jsme si vsimli, ze vpravo od nas ceka nekolik hodne starejch indianu k druhemu okynku. Cekali na duchod, dostavali asi neco kolem 100 bolivianos, cca 10 euro, vestina se neumi podepsat...nevadi, staci otisky prstu, pekne zacernit, otisknout, stovecka a shrbena babca odchazi nadmiru spokojena prohlizejic si svuj cerny palec. Dalsi prihoda se mi stala nasledujici noc....nijak prijemna.
Vracel jsem se z Waikiki baru s partou francouzu a nekdo nadhodil, ze se jdem koupat do jezera....ale pak z toho seslo a oni sli na hotel, ja zustal s tou myslenkou sam....takze jsem se vydal ji uskutecnit, uz jsem mel sundany boty, kdyz pribehli tri vyrostci, kolem 18 az 20...ptali se odkud jsem a takovy ty sracky, kdyz jsem ucitil, jak mi jeden saha do kapsy pro penezenku....tak jsem ho chytil a vykroutil jsem mu ruku a hrozil pesti, nacez oni zacli utikat, ja za nima "Putas", "Bastardos", kurvy,bastardi...
Pak jsem se vydal vztekle na policii, kde me nechteli vyslechnout vzhledem k hodine a stavu, tak jsem tam pul hodiny vysvetloval svoji mizernou spanelstinou, ze by mel jit je hledat, ze je to hnus okradat nebohe turisty apod....nakonec jsme rano usoudili, ze to nebudem hlasit, vzhledem doporuceni pruvodcu, kde psali, ze takove hlaseni se muze protahnout az na cely den....Nakonec uz jsem mel Copacabany dost, je tu celkem nuda, kdyz je tu clovek dlouho a rozhodl se odjet na dva tydny do Peru, s
tim, ze se vratim pozdeji jeste pro veci a rozloucit se s Janou a Rogerem...pujcil jsem si jen mensi batoh a vzal jen nejnutnejsi a koupil listek na nocni bus do Cuzca.
Musim tu zminit jak jsme s Janou byli v bance...cekali jsme frontu, jako obykle, kdyz jsme si vsimli, ze vpravo od nas ceka nekolik hodne starejch indianu k druhemu okynku. Cekali na duchod, dostavali asi neco kolem 100 bolivianos, cca 10 euro, vestina se neumi podepsat...nevadi, staci otisky prstu, pekne zacernit, otisknout, stovecka a shrbena babca odchazi nadmiru spokojena prohlizejic si svuj cerny palec. Dalsi prihoda se mi stala nasledujici noc....nijak prijemna.
Vracel jsem se z Waikiki baru s partou francouzu a nekdo nadhodil, ze se jdem koupat do jezera....ale pak z toho seslo a oni sli na hotel, ja zustal s tou myslenkou sam....takze jsem se vydal ji uskutecnit, uz jsem mel sundany boty, kdyz pribehli tri vyrostci, kolem 18 az 20...ptali se odkud jsem a takovy ty sracky, kdyz jsem ucitil, jak mi jeden saha do kapsy pro penezenku....tak jsem ho chytil a vykroutil jsem mu ruku a hrozil pesti, nacez oni zacli utikat, ja za nima "Putas", "Bastardos", kurvy,bastardi...
Pak jsem se vydal vztekle na policii, kde me nechteli vyslechnout vzhledem k hodine a stavu, tak jsem tam pul hodiny vysvetloval svoji mizernou spanelstinou, ze by mel jit je hledat, ze je to hnus okradat nebohe turisty apod....nakonec jsme rano usoudili, ze to nebudem hlasit, vzhledem doporuceni pruvodcu, kde psali, ze takove hlaseni se muze protahnout az na cely den....Nakonec uz jsem mel Copacabany dost, je tu celkem nuda, kdyz je tu clovek dlouho a rozhodl se odjet na dva tydny do Peru, s
tim, ze se vratim pozdeji jeste pro veci a rozloucit se s Janou a Rogerem...pujcil jsem si jen mensi batoh a vzal jen nejnutnejsi a koupil listek na nocni bus do Cuzca.
28.11.- 6.12. Copacabana
Konecne pryc z toho pekla...v klidne Bolivii za Janou a Rogerem...vsak Jana uz je nervni, co kde zas vyvadim a kdy prijedu....Nejdriv jsem se trochu bal, ze Roger bude mit volno a budou na vylete a ja je budu hledat buhvikde...ale mel jsem stesti....Es
Tak v nedeli po poledni jsem konecne venku z toho pekla...v klidne Bolivii, za Janou a Rogerem. Bal jsem se, ze Roger bude mit volno a oba budou na vylete, ale mel jsem stesti... Esteban na ulici me poslal k R do baru. Bafl jsem na nej pekne....Hermano!
Jana prisla za chcilku a byla moooc rada, ze me vidi....byli teda oba a to potesilo me srdicko....tak jsem zas ubytoval u Samuela a na shledani jsme zasli na sklenicku do baru...zase stari znami, Joachim z Mallorky, vidim tu spoustu lidi z Cuzca...
Dokonce jsme potkali slovenku, hrala tu v kapele, jezdi prej uz dva roky po americe s argentincem byli fakt dobry, houslicky a kytara, ale ona strasne smrdela, jak bezdomovec....s Rogerem jsme se trochu natroubili, Jana sla driv....a pustili jsme pejsky do hostelu,
aby nam tu snedli kocku....teda vlastne kotatko Juana, co ho Jani krmi, ale nakonec jsme je vyhnali zpet ven na ulici. Oni totiz ti potulni psi s v noci houfujou a jsou otravni, muzou byt obcas nebezpecny v houfu vrcej a krouzi kolem vas jak vlci...a Jana se jich panicky boji,
co ji kousli v Maroku. Takze radeji davat pozor...ale me nikdy nic neudelali, jen se se mnou mazli a pri tom vrci.
Dalsi den jdeme s Janou na obed....bohuzel to se stalo osudnym. Dali jsme si Pique Macho, bolivijske narodni jidlo.....pozdeji jsme dostali nejakej shit, tipuju, ze to je uplavice, vzhledem k priznakum.....Taky tady asi chvilku zustanu, musim doresit problemy z kreditkou....a Jana s Rogerem chtej vypadnout asi do dvou tydnu....radeji do Chile.
Tady Roger dela za 5 euro na den, coz je des....ani mu nezustane na pivo a to ji chleba s maslem a vajicka a pije vodu....obcas pivo, kdyz ma dobry dyzka.
Taky jsme spolu navstivili konecne bolivijskou diskosku....je tu velky platno a hrajou indiansky hity, me to neva, jen obcas ty ksichty....v tydnu tu nikdo skoro nebyl, ale nakonec jsme sedli k trem ucitelkam, co pijou rum s kolou s petky a jsou maly a tlusty, jako vetsina tady...ale jsou to prvni bolivijky, ktery vidim v baru za 7 tydnu...
Akorat jim skoncila skola, tak slavej....Jo jeste jsem nezminil, jak se tu krti auta....Tady kazdej den to vypada pred kostelem jako svatba, autao s pentlema posypany kvetinama...., ale omyl! zadny svatby, zadny pohrby, nic jsme nevideli, za to krteni tisice aut....vetsinou uz starsich, ale i nakladaky a autobusy...kytky, vrava, sampano, posveceni
a pirati silnic vyjizdeji, mnozi bez ridicaku, ale na to se tu tolik nekouka....Taky zjistuju, ze Jana toho tu ma fakt dost...nedivim se...nudi se a kdyz koukate na ty nektery oddusevnely obliceje, zacne vam to casem vadit....oni indiani nejsou neprivetivi, ale hrozne hloupy a liny. A smrdej a jsou spinavy. Zvlaste v Bolivii, Quechua kmen. V Peru je to jiny, tam je vice civilizace a jine kmeny, Inkove a Aymarove....
Co jeste dodat k pobytu v tehle dire, s krasnou prirodou kolem a nejhezcim jezerem, ale porad dire...Prvni lehla Jana, mela 40ky horecky a prujem kazdejch deset minut....teda nejdriv mela zacpu asi tri dny a pak to propuklo obracene....me to zaclo az za den a pul po ni....horecky jsem mel mensi a prujem taky, ale pak i krev, takze priznaky uplavice. Tady se clovek stejne nudi...za ty dny jsem tu nekolik dni prolezel
s teplotou a prujmem, nebo popijel pivko na slunci....proste nemate moc penez a cekate az vam je poslou....kdyz nam bylo trochu lip, sli jsme k Rogerovi...pred tim telefony, Jana kvuli letence, ja kvuli bance...oboje shit, nic se nedeje, tak jsme se namazali jak psi u Rogera, kterej delal sam, tak jsme konecne videli bolivijskou kuchyni...divim se, ze jsme neskoncili v nemocnici.
Na podlaze odpad, neumyty nadobi se znovu pouziva, kolem petlahve a mic, spina samozrejme tez. Odpadky bio, tipuju tak tejden stary ve dvou kyblech, vedle nahnily ovoce, na stole pohazeny maso vsech druhy, ready to use, zadna lednicka, takze vsechno ostatni je taky na stole, psruzi osychaji v lavoru na zemi, kolem mouchy a rozlite hnusy, takze prasky s polevkou a omackamy uz neprekvapi...vedlejsi zachod je mnohem cistejsi...
Mam chut se tu vycurat, asi by se nic nestalo. Od ted uz si varim sam....Druhy den Roger konci....Jane se zas vratila nemoc a me tez...zaciname brat antibiotika. Nakonec se ji po par dench podari prereservovat letenku a Roger ma pas v La Pazu, kam jedou. Aspon mi privezou snuru na computer, mimochodem mi to tady spalila bourka...kdyz se to sere....kolem prevodu zatim nic, aspon se jdem dalsi den projit na Horca del Inca, mistni kopec
s branou...fotim asi po dvou tydnech...ale vecer zas prujmy a citim se slaby....kdy uz odtud vypadnem? Kazdy den si rikam, ze to bude zitra....uz dva tydny...
Tak v nedeli po poledni jsem konecne venku z toho pekla...v klidne Bolivii, za Janou a Rogerem. Bal jsem se, ze Roger bude mit volno a oba budou na vylete, ale mel jsem stesti... Esteban na ulici me poslal k R do baru. Bafl jsem na nej pekne....Hermano!
Jana prisla za chcilku a byla moooc rada, ze me vidi....byli teda oba a to potesilo me srdicko....tak jsem zas ubytoval u Samuela a na shledani jsme zasli na sklenicku do baru...zase stari znami, Joachim z Mallorky, vidim tu spoustu lidi z Cuzca...
Dokonce jsme potkali slovenku, hrala tu v kapele, jezdi prej uz dva roky po americe s argentincem byli fakt dobry, houslicky a kytara, ale ona strasne smrdela, jak bezdomovec....s Rogerem jsme se trochu natroubili, Jana sla driv....a pustili jsme pejsky do hostelu,
aby nam tu snedli kocku....teda vlastne kotatko Juana, co ho Jani krmi, ale nakonec jsme je vyhnali zpet ven na ulici. Oni totiz ti potulni psi s v noci houfujou a jsou otravni, muzou byt obcas nebezpecny v houfu vrcej a krouzi kolem vas jak vlci...a Jana se jich panicky boji,
co ji kousli v Maroku. Takze radeji davat pozor...ale me nikdy nic neudelali, jen se se mnou mazli a pri tom vrci.
Dalsi den jdeme s Janou na obed....bohuzel to se stalo osudnym. Dali jsme si Pique Macho, bolivijske narodni jidlo.....pozdeji jsme dostali nejakej shit, tipuju, ze to je uplavice, vzhledem k priznakum.....Taky tady asi chvilku zustanu, musim doresit problemy z kreditkou....a Jana s Rogerem chtej vypadnout asi do dvou tydnu....radeji do Chile.
Tady Roger dela za 5 euro na den, coz je des....ani mu nezustane na pivo a to ji chleba s maslem a vajicka a pije vodu....obcas pivo, kdyz ma dobry dyzka.
Taky jsme spolu navstivili konecne bolivijskou diskosku....je tu velky platno a hrajou indiansky hity, me to neva, jen obcas ty ksichty....v tydnu tu nikdo skoro nebyl, ale nakonec jsme sedli k trem ucitelkam, co pijou rum s kolou s petky a jsou maly a tlusty, jako vetsina tady...ale jsou to prvni bolivijky, ktery vidim v baru za 7 tydnu...
Akorat jim skoncila skola, tak slavej....Jo jeste jsem nezminil, jak se tu krti auta....Tady kazdej den to vypada pred kostelem jako svatba, autao s pentlema posypany kvetinama...., ale omyl! zadny svatby, zadny pohrby, nic jsme nevideli, za to krteni tisice aut....vetsinou uz starsich, ale i nakladaky a autobusy...kytky, vrava, sampano, posveceni
a pirati silnic vyjizdeji, mnozi bez ridicaku, ale na to se tu tolik nekouka....Taky zjistuju, ze Jana toho tu ma fakt dost...nedivim se...nudi se a kdyz koukate na ty nektery oddusevnely obliceje, zacne vam to casem vadit....oni indiani nejsou neprivetivi, ale hrozne hloupy a liny. A smrdej a jsou spinavy. Zvlaste v Bolivii, Quechua kmen. V Peru je to jiny, tam je vice civilizace a jine kmeny, Inkove a Aymarove....
Co jeste dodat k pobytu v tehle dire, s krasnou prirodou kolem a nejhezcim jezerem, ale porad dire...Prvni lehla Jana, mela 40ky horecky a prujem kazdejch deset minut....teda nejdriv mela zacpu asi tri dny a pak to propuklo obracene....me to zaclo az za den a pul po ni....horecky jsem mel mensi a prujem taky, ale pak i krev, takze priznaky uplavice. Tady se clovek stejne nudi...za ty dny jsem tu nekolik dni prolezel
s teplotou a prujmem, nebo popijel pivko na slunci....proste nemate moc penez a cekate az vam je poslou....kdyz nam bylo trochu lip, sli jsme k Rogerovi...pred tim telefony, Jana kvuli letence, ja kvuli bance...oboje shit, nic se nedeje, tak jsme se namazali jak psi u Rogera, kterej delal sam, tak jsme konecne videli bolivijskou kuchyni...divim se, ze jsme neskoncili v nemocnici.
Na podlaze odpad, neumyty nadobi se znovu pouziva, kolem petlahve a mic, spina samozrejme tez. Odpadky bio, tipuju tak tejden stary ve dvou kyblech, vedle nahnily ovoce, na stole pohazeny maso vsech druhy, ready to use, zadna lednicka, takze vsechno ostatni je taky na stole, psruzi osychaji v lavoru na zemi, kolem mouchy a rozlite hnusy, takze prasky s polevkou a omackamy uz neprekvapi...vedlejsi zachod je mnohem cistejsi...
Mam chut se tu vycurat, asi by se nic nestalo. Od ted uz si varim sam....Druhy den Roger konci....Jane se zas vratila nemoc a me tez...zaciname brat antibiotika. Nakonec se ji po par dench podari prereservovat letenku a Roger ma pas v La Pazu, kam jedou. Aspon mi privezou snuru na computer, mimochodem mi to tady spalila bourka...kdyz se to sere....kolem prevodu zatim nic, aspon se jdem dalsi den projit na Horca del Inca, mistni kopec
s branou...fotim asi po dvou tydnech...ale vecer zas prujmy a citim se slaby....kdy uz odtud vypadnem? Kazdy den si rikam, ze to bude zitra....uz dva tydny...
7.12.2011, Copacabana
Tak dneska jsme se rozhodli, ze rano jedem...Roger s Janou pojedou stopem a ja busem, sejdeme se v Arequipe ve Wild Roveru...ano, neni to omyl, je tam taky pobocka. Nakonec jsem se dockal i nejakych zprav z Irska ohledne mych financi, prujmiky ustupuji, asi uz zabraly antibiotika...ale jeste to asi bude par dni trvat, nez budem 100%. Nicmene uz dychtive touzim znovu po poznani, tohle lenoseni a valeni se je strasne, clovek zlenivy a je
porad ospalej, unudenej a ma deprese....no proste krizicka. Ale se zmenou prichazi nove impulsy a nadeje, ze se vse obrati k lepsimu. Vsak si nejak poradime. Ale uz se par veci zlepsilo, Roger ma pas, Jana letenku, me taky neco prevedli, neni to jeste uplne ok, ale snad do par dnu bude...Takze pojedeme. Oni pak chteji do Chile, kde Roger najde praci a zustanou tam, ja snad pojedu dal na jih do Patagonie, kde uz jsem mel byt. Jeste davam
krvavej steak od pritele peruanskyho kuchare Huga, jedinyho v Bolivii, kdo umi varit a udelat medium rare steak...diky Hugo. A to jsem to zkousel asi dvacetkrat....a osatni restaurace viz uplavice....takze nedoporucuju, peclive je treba vybirat a nesetrit par bolivianku na svem zdravi....to v Peru uz je uplne jina uroven, priblizuje se aspon castecne standartu. Nasim domacim jsem jeste vcera udelal lasagne, ze cumeli co se deje....ale
tady i jednooky kralem, takze se nechci prechvalovat, i kdyz nekdy to neuskodi, ne?
porad ospalej, unudenej a ma deprese....no proste krizicka. Ale se zmenou prichazi nove impulsy a nadeje, ze se vse obrati k lepsimu. Vsak si nejak poradime. Ale uz se par veci zlepsilo, Roger ma pas, Jana letenku, me taky neco prevedli, neni to jeste uplne ok, ale snad do par dnu bude...Takze pojedeme. Oni pak chteji do Chile, kde Roger najde praci a zustanou tam, ja snad pojedu dal na jih do Patagonie, kde uz jsem mel byt. Jeste davam
krvavej steak od pritele peruanskyho kuchare Huga, jedinyho v Bolivii, kdo umi varit a udelat medium rare steak...diky Hugo. A to jsem to zkousel asi dvacetkrat....a osatni restaurace viz uplavice....takze nedoporucuju, peclive je treba vybirat a nesetrit par bolivianku na svem zdravi....to v Peru uz je uplne jina uroven, priblizuje se aspon castecne standartu. Nasim domacim jsem jeste vcera udelal lasagne, ze cumeli co se deje....ale
tady i jednooky kralem, takze se nechci prechvalovat, i kdyz nekdy to neuskodi, ne?
8.12.2011, Adios Bolivie
Clovek ani nepostrehne, ze se rok chyli ke konci a za dva tydny vanoce....tady porad slunce, jestli prselo tri dny za celou cestu, tak je to moc....A taky uz nesleduju tak dobre cas, jako na zacatku....ono to je tak nejak jedno...Asi teda zustanu na vanoce s Rogerem a Janou v Chile, je tam toho dost na videni, takze po Peru mi to tak asi vyjde a je lepsi nebyt sam, i kdyz se zas malinko zdrzim. Chci tady udelat shrnuti za Bolivii...
. pokr. Peru
. pokr. Peru
BOLIVIE shrnuti
Stravil jsem v Bolivii dohromady sest a pul tydne, coz uz asi zadna zeme neprekona....a Jana jeste o dva tydny vice. Nejdele v Copacabane na jezere Titicaca. Bolivie je krasna zeme a strasne rozmanita, k tomu dost levna, da se tu zit za 15 eur na den, ale je tu strasliva hygiena a silnice ve spatnem stavu, caste stavky blokuji silnice, takze je zde vse jakoby zpomalene. Nejvice se mi libilo Altiplano, pak Titicaca. Z mest jednoznacne
Potosi a pak La Paz. Kouzlo zeme je v mentalite lidi, ktera pretrvava staleti nezmenena, pro gringa vsak casto nepochopitelna, nicmene jedinecna. Bezpecnost celkem v pohode, lide jsou pratelsti nebo lhostejni, vzdy je lepsi ale dodrzovat zakladni pravidla viz kazdy pruvodce....
22.3.2012 Copacabana
Tak dneska konecne odjezd, ale neni mi vubec dobre, snad dojdu na autobus.....bylo toho flamovani trochu moc.....a k tomu jeste nedoleceny z La Pazu, porad se to tahne.....ale zas holliday je holliday......