Bulharsko a Turecko 2007
Moje první větší cesta vedla do Bulharska a Turecka v roce 2007. Původně jsme měli jet 3, ale jak už to bývá, moje kamarádka Vojti musela nakonec odříct účast kvůli práci, tak jsem vyrazil s neznámou Zuzanou.....což se později ukázalo jako ne zrovna šťastné.
Jeli jsme na 3 týdny, 6.června do 22.šervna, tedy přesněji na 16 dní....
Začátek autobusem za 1000kč doVieny a odtud přelet do Sofie.
Cesta proběhla bez problémů, akorát jsme se moc nevyspali, lépe řečeno, vůbec až na 20 minut na podleze Vídeňského letiště, Zuzka spala trochu více, já se snažil střežit naše batohy.
Sofie nás přivítala sluncem a teplem, zato pak také komunistickou architekturou....kterou jsme pak vídali po celém Bulharsku, jako by se tu zastavil čas. Co se mi tedy moc líbilo, byly kypré černovlasé krásky a bylo jich tu velmi mnoho, auúúúú.
Před Zuzkou jsem se snažil ovšem moc neotáčet, abych nebudil její pohoršení, sice mě moc se svým knírkem pod nosem a tlustýma svalnatýma nohama moc nepřitahovala, ale co kdyby....obzvláště, když jsme si tak zezačátku krásně povídali....Jinak teda nechápu, kde brala tu drzost, si myslet, že je tam ta nejkrásnější a všichni chlapy jí chtěj balit, s čímž mě tedy neustále obtěžovala....
Za druhé tedy, to mě obtěžovalo ještě o trošku více, mluvila na ty lidi česko rusky a to dokonce i v Turecku, kde na ní nechápavě koukali, ale ona mlela dál, tak jsem se v těchto chvilkách nenápadně vztratil, abych ukázal, že k ní nepatřím....taky to pak dopadlo, jak muselo, že nezařídila nic a musel jsem tedy přijít a v angličtině jim vysvětlit, že nejsme rusáci, hnus humus, mor a cholera na ně....
V Bulharsku bylo levně, asi tak o půlku, než u nás v ČR, já měl přesto sebou asi 800 euro, Zuzana jen 300, tak jsem jí nakonec musel půjčit, jelikož jsme pak trávili spoustu času diskusí o penězích a smlouváním, až mi bylo někdy hanba....
Jeli jsme na 3 týdny, 6.června do 22.šervna, tedy přesněji na 16 dní....
Začátek autobusem za 1000kč doVieny a odtud přelet do Sofie.
Cesta proběhla bez problémů, akorát jsme se moc nevyspali, lépe řečeno, vůbec až na 20 minut na podleze Vídeňského letiště, Zuzka spala trochu více, já se snažil střežit naše batohy.
Sofie nás přivítala sluncem a teplem, zato pak také komunistickou architekturou....kterou jsme pak vídali po celém Bulharsku, jako by se tu zastavil čas. Co se mi tedy moc líbilo, byly kypré černovlasé krásky a bylo jich tu velmi mnoho, auúúúú.
Před Zuzkou jsem se snažil ovšem moc neotáčet, abych nebudil její pohoršení, sice mě moc se svým knírkem pod nosem a tlustýma svalnatýma nohama moc nepřitahovala, ale co kdyby....obzvláště, když jsme si tak zezačátku krásně povídali....Jinak teda nechápu, kde brala tu drzost, si myslet, že je tam ta nejkrásnější a všichni chlapy jí chtěj balit, s čímž mě tedy neustále obtěžovala....
Za druhé tedy, to mě obtěžovalo ještě o trošku více, mluvila na ty lidi česko rusky a to dokonce i v Turecku, kde na ní nechápavě koukali, ale ona mlela dál, tak jsem se v těchto chvilkách nenápadně vztratil, abych ukázal, že k ní nepatřím....taky to pak dopadlo, jak muselo, že nezařídila nic a musel jsem tedy přijít a v angličtině jim vysvětlit, že nejsme rusáci, hnus humus, mor a cholera na ně....
V Bulharsku bylo levně, asi tak o půlku, než u nás v ČR, já měl přesto sebou asi 800 euro, Zuzana jen 300, tak jsem jí nakonec musel půjčit, jelikož jsme pak trávili spoustu času diskusí o penězích a smlouváním, až mi bylo někdy hanba....
V Sofii stojí za zmínku snad jen krásný byzantský kostel Alexandra Něvského, viz foto...a snad ještě jeden menší, kousek od něj. Ten je výrazně starší.
Navečer jsme se vydali už autobusem do Blagoevgradu a dale do Dupnice a k Rilskému klášteru, kde jsme se utábořili pod širákem.
Další den prohlídka překrásného Rilského kláštera, kde se nesmí vevnitř fotit, tak tu hlídaj mniši celý v černých kápích hladové turisty, což působí trošku směšně...ale moderní doba si žádá své a mniši se svého údělu zhostili opravdu dobře, že ani mě se nepodařilo uloupit více než jednu fotečku...
Navečer jsme se vydali už autobusem do Blagoevgradu a dale do Dupnice a k Rilskému klášteru, kde jsme se utábořili pod širákem.
Další den prohlídka překrásného Rilského kláštera, kde se nesmí vevnitř fotit, tak tu hlídaj mniši celý v černých kápích hladové turisty, což působí trošku směšně...ale moderní doba si žádá své a mniši se svého údělu zhostili opravdu dobře, že ani mě se nepodařilo uloupit více než jednu fotečku...
Odpoledne jsme se přesunuli do Banska, ktere se mělo stát naším výchozím bodem pro túry v horách. Město samotné je opravdu nechutné, není tu vůbec nic k sehnání, život jako by se zastavil před sto lety. Největším strašákem je hlavní náměstí, kde se skví komunistický paskvil, pomník ruským bratrům....celý jak jinak, než z betonu. Ani jsem to nefotil, což mi zpětně přijde líto, dokument je dokument, ale v tu chvíli jsem k tomu nenašel vůbec odvahu ani chuť.
Krámek s jídlem jsme hledali asi třičtvrtě hodiny, o dalších ani nemluvě, velikost Banska má být asi 10 tisíc obyvatel, což infrastruktourou žalostně neodpovídá. Pojedli jsme Bulharské populární mleté grilované maso, jakési karbanátky, suflaki, které jsme spláchli místním pivem Zagorka, které se stalo na zbytek cesty mým oblíbeným společníkem....narozdíl od Zuzany
Krámek s jídlem jsme hledali asi třičtvrtě hodiny, o dalších ani nemluvě, velikost Banska má být asi 10 tisíc obyvatel, což infrastruktourou žalostně neodpovídá. Pojedli jsme Bulharské populární mleté grilované maso, jakési karbanátky, suflaki, které jsme spláchli místním pivem Zagorka, které se stalo na zbytek cesty mým oblíbeným společníkem....narozdíl od Zuzany
Ještě se nám podařilo vystoupit do horské chaty, po 10km stoupání, rozcvička před horskýma tůrama. Do jakési horské chaty jsme došli tak až kolem jedenácté v noci a majitel na nás trochu nedůvěřivě mžoural a nevěděl zprvu zdali chceme platit jemu nebo chceme peníze od něj.....pak se ale uklidnil a pustil nás dovnitř za krásných 5 leva na noc....1euro je 2 leva.
Následující tři dny nás čekaly hory Pirin, se svojí nejvyšší horou Vichrenem. Už od počátku mi silně připomínaly Tatry, ostré štíty mladého pohoří a malebná horská plesa....
První den jsme došli až do tábora, kde obývala rodina bulharských horalů, něco jako kemp, ovšem ve značně schátralém stavu. nicméně jsme se u nich najedli a já se skamarádil s jejich synkem asi dvanáctiletým, který uměl slušně anglicky, tak mi dělal překladatele. Zuzana šla spát, ale já zůstal a naslouchal tradiční bulharské hudbě spolu u rodinného stolu s asi 10 bulhary....
Následující tři dny nás čekaly hory Pirin, se svojí nejvyšší horou Vichrenem. Už od počátku mi silně připomínaly Tatry, ostré štíty mladého pohoří a malebná horská plesa....
První den jsme došli až do tábora, kde obývala rodina bulharských horalů, něco jako kemp, ovšem ve značně schátralém stavu. nicméně jsme se u nich najedli a já se skamarádil s jejich synkem asi dvanáctiletým, který uměl slušně anglicky, tak mi dělal překladatele. Zuzana šla spát, ale já zůstal a naslouchal tradiční bulharské hudbě spolu u rodinného stolu s asi 10 bulhary....
Samozřejmě jsme neseděli na sucho a po pár lahodných Zagorkách jsem svolil ochutnat jejich domácí pálenku Rakiji. S otcem rodiny jsme jich pak za velkého veselí ochutnali ještě mnoho.....v každém případě to byl velmi poučný večer. Ovšem ráno hlavička bolela opravdu hodně, tak jsem se jen těžko vlekl do dalšího kopce za cupitjící Zuzanou, která sice nevěděla nic o bulharském folklóru, zato měla teď opravdu mnoho sil mě prohánět po horách a ukázat, kde jsou její opravdové kvality....ovšem musím přiznat, že její léčebná kůra zabrala a po hodince utrpení ,jsem vše zlé z těla vypotil, ž e jsem byl mokrej jak myš, nicméně začalo později pršet, tak jsme byli pak mokří oba a mě déšť nabudil k nadlidským výkonům, že jsem pak Zúze utekl o pár stovek metrů a ona se za mnou jen plahočila, naříkajíc na vše kolem, včetně mě.
Dostali jsme až k horské chatě pod Vichrenem, který měl být naším cílem další den. Po cestě jsme potkali naložené koně, které zde slouží jako dopravní prostředek zásob do horských chat, kde často není ani silnice, ani jiná cesta. To člověk hned pochopil odkud se bere vysokohorská přirážka.
Na Vichren jsme vyrazili ráno, bez batohů, byl to totiž okruh s návratem na stejné místo. Samotný výstup trval pět hodin a nebyl vůbec snadný...nicméně bvzpomínám jak již na pokraji sil, těsně před vrcholem, kdy nám zbýval již jen samotný štít, jsem v sobě nalezl nebývalou energii, že jsem na ten štít doslova vyběhl, ačkoliv byl strmý a vysoký, neboť touha stanout nahoře byla velice velká, že jsem přeskakoval ostatní turisty jako šílenec. Na vrchol jsem pak doběhl asi o 15 minut před Zuzanou, kde jsme se pak společně nechali vyfotografovat.
Dostali jsme až k horské chatě pod Vichrenem, který měl být naším cílem další den. Po cestě jsme potkali naložené koně, které zde slouží jako dopravní prostředek zásob do horských chat, kde často není ani silnice, ani jiná cesta. To člověk hned pochopil odkud se bere vysokohorská přirážka.
Na Vichren jsme vyrazili ráno, bez batohů, byl to totiž okruh s návratem na stejné místo. Samotný výstup trval pět hodin a nebyl vůbec snadný...nicméně bvzpomínám jak již na pokraji sil, těsně před vrcholem, kdy nám zbýval již jen samotný štít, jsem v sobě nalezl nebývalou energii, že jsem na ten štít doslova vyběhl, ačkoliv byl strmý a vysoký, neboť touha stanout nahoře byla velice velká, že jsem přeskakoval ostatní turisty jako šílenec. Na vrchol jsem pak doběhl asi o 15 minut před Zuzanou, kde jsme se pak společně nechali vyfotografovat.
Sestup dolu nebyl o mnoho lehčí, se svojemi závratěmi, jsem měl co dělat, abych se nevrátil, místama jsem procházeli po uzoučkých proužcích nad hlubokou propastí, jen představa strašlivě namáhavá cesty zpět mě odradila se vrátit, tak jsem zatnul svoje plastikový zuby a překonal strach.
Dole v chatě jsem pozřel několik zasloužených Zagorek a oba jsme usli jak zabitý.
Bohužel se nám následující den zkazilo počasí a podle předpovědi na několik následujících dní, tak jsme změnili plán a museli vzdát dalších túr.
Vydali jsme se terdy zpět do Banska a vlakem na dalekou cestu do Istanbulu, která trvala celý den a celou noc....
Zuzana spala, já hlídal batohy a Zagorky mi pomáhaly neusnout též....dokonce mi kvůli doplňování zásob na jedné zastávce málem ujel vlak, že jsem i s osmi naskakoval do jedoucího...
Po jedenáctém pivku jsem se zkamarádil s průvodčíma, kteří se také na dlouhou cestu posílili a říkali jsme si slova ve svých jazycích a měli z toho náramnou prču, jak jsme tak mluvili rusko bulharsko česky....
Menší prču už z toho měla Zuzana, když se probudila na hranicích, kde jsem pro změnu už navázal kontakt s tureckou celnicí a vesele tu s nima popíjel čaj. Tedy oni pili čaj, já svou poslední Zagorku....No, hodila na mě kyselej pohled, ale pak jsme se tedy dohodli, že se potřebuju aspoň trochu prospat, tak bude teď hlídat batohy ona. Spal jsem pak až do Istanbulu, kam jsme přijeli až po poledni.
Dole v chatě jsem pozřel několik zasloužených Zagorek a oba jsme usli jak zabitý.
Bohužel se nám následující den zkazilo počasí a podle předpovědi na několik následujících dní, tak jsme změnili plán a museli vzdát dalších túr.
Vydali jsme se terdy zpět do Banska a vlakem na dalekou cestu do Istanbulu, která trvala celý den a celou noc....
Zuzana spala, já hlídal batohy a Zagorky mi pomáhaly neusnout též....dokonce mi kvůli doplňování zásob na jedné zastávce málem ujel vlak, že jsem i s osmi naskakoval do jedoucího...
Po jedenáctém pivku jsem se zkamarádil s průvodčíma, kteří se také na dlouhou cestu posílili a říkali jsme si slova ve svých jazycích a měli z toho náramnou prču, jak jsme tak mluvili rusko bulharsko česky....
Menší prču už z toho měla Zuzana, když se probudila na hranicích, kde jsem pro změnu už navázal kontakt s tureckou celnicí a vesele tu s nima popíjel čaj. Tedy oni pili čaj, já svou poslední Zagorku....No, hodila na mě kyselej pohled, ale pak jsme se tedy dohodli, že se potřebuju aspoň trochu prospat, tak bude teď hlídat batohy ona. Spal jsem pak až do Istanbulu, kam jsme přijeli až po poledni.
Na nádraží jsme narazili na informacích na nevrlého turka, musím říci, že oproti bulharům, kteří jsou chudí, ale strašlivě přívětiví, jsou turci daleko horší, ulisní a někdy strašně otravní, ze všeho chtějí hned vytěžit svůj prospěch, holt arabská bakšišová mentalita....
Ubytovali jsme se nedaleko nádraží přímo v centru za hezkých 10 euro na noc. Byl to sice hostel, ale měli prázdno, tak nám nechali pokoj pro sebe.
Oběd, jak si matně vzpomínám nebyl nic moc, za cenu asi 10 eur jsem si dal pálivý hovězí nudličky, ale byly tuhý a sos taky nic extra, tak jsem se rozhodl se spokojit příště s rychloobčerstvením, které bylo levné rychlé a dalo se jíst. Se Zuzkou jsme se měli už v tuhle dobu plný zuby, tak jsme se domluvili, že půjdem každý na prohlídku města sám a taky hlavně nechtěla platit tolik za jídlo v restauraci a za vstupy....nicméně, ale že nakonec nešla kvůli vstupu ani do Hagia Sophia, nejhezčí mešity, jsem nepobral...proč sem teda jela....
Vyrazil jsem ihned do Topkapi paláce, sultánského sídla. Obrovský komplex je plný pokladů, nejvíce se mi líbili dýky se smaragdy a korunovační klenopty sultánů. Bohužel se zde nesmí striktně fotit, všude jsou hromady drsně se tvářících strážců, co vypadaj jak z turecké hordy krvelačně táhnoucí Evropou....tak jsem měl v kalhotách, zkoušel jsem nenápadně povytáhnout svůj malej fotáček, ale byl jsem hned polapen a upozorněn, že jestli to zmáčknu, letím ven....no, nemám turky moc rád a tohle jim taky nepřidalo na popularitě.
Později večer jsme prošli se Zuzkou ještě asi tři mešity, pamatuji mešitu Sultána Sulejmána. Uvnitř jsou většinou jen prostě zařízené, nesmíte tam v kraťasech a i muži musí mít sukně a bez bot, což je kvůli kobercům uvnitř. Zkoušením různých sukní a šátků jsme se bavili dokonce několik minut.
Další den jsem, opět sám, vyrazil do Hagia Sophia, krásného byzantského paláce, později přebudovaného na mešitu. Vydal jsem se pěšky, po cestě otravován několika obchodníky, jeden dokonce mě pozval k sobě na čaj, nicméně jsem odmítl, s tím, že jdu do Hagie, načež ten lump začal tvrdit, jak mám čas, jelikož teď tam mají zrovna pauzu a otvírají až za hodinu....no, zklamán jsem ho opustil, s tím, že si počkám, ale hle, tu se ukázalo, že ten syn staré velbloudice a rezavého osla, budiž usmažen v Džeheně na tisíc způsobů, sprostě lhal, jen aby mě prodal koberec. Nuicméně mě potěšilo, že jsem se štěstím jeho nástrahám unikl....Před Hagiou se mačkalo spousta turistů, ale statečně jsem se probil dovnitř za 5 euro vstup se mi nezdál mnoho. Kolem jsou k mání starořímské památky z dob císaře Constantina, rozvaliny sloupů apod. Uvnitř se mísí vesměs arabský interiér s místy odkrytými freskami z dob Byzantské říše. V parku před mešitou jsou všude působivé vodotrysky a fontány, které umocňují impozantní dojem celé stavby. Určitě číslo jedna v Istanbulu. P.S. Džehena je peklo podle Koránu, pro nezasvěcené.....
Ubytovali jsme se nedaleko nádraží přímo v centru za hezkých 10 euro na noc. Byl to sice hostel, ale měli prázdno, tak nám nechali pokoj pro sebe.
Oběd, jak si matně vzpomínám nebyl nic moc, za cenu asi 10 eur jsem si dal pálivý hovězí nudličky, ale byly tuhý a sos taky nic extra, tak jsem se rozhodl se spokojit příště s rychloobčerstvením, které bylo levné rychlé a dalo se jíst. Se Zuzkou jsme se měli už v tuhle dobu plný zuby, tak jsme se domluvili, že půjdem každý na prohlídku města sám a taky hlavně nechtěla platit tolik za jídlo v restauraci a za vstupy....nicméně, ale že nakonec nešla kvůli vstupu ani do Hagia Sophia, nejhezčí mešity, jsem nepobral...proč sem teda jela....
Vyrazil jsem ihned do Topkapi paláce, sultánského sídla. Obrovský komplex je plný pokladů, nejvíce se mi líbili dýky se smaragdy a korunovační klenopty sultánů. Bohužel se zde nesmí striktně fotit, všude jsou hromady drsně se tvářících strážců, co vypadaj jak z turecké hordy krvelačně táhnoucí Evropou....tak jsem měl v kalhotách, zkoušel jsem nenápadně povytáhnout svůj malej fotáček, ale byl jsem hned polapen a upozorněn, že jestli to zmáčknu, letím ven....no, nemám turky moc rád a tohle jim taky nepřidalo na popularitě.
Později večer jsme prošli se Zuzkou ještě asi tři mešity, pamatuji mešitu Sultána Sulejmána. Uvnitř jsou většinou jen prostě zařízené, nesmíte tam v kraťasech a i muži musí mít sukně a bez bot, což je kvůli kobercům uvnitř. Zkoušením různých sukní a šátků jsme se bavili dokonce několik minut.
Další den jsem, opět sám, vyrazil do Hagia Sophia, krásného byzantského paláce, později přebudovaného na mešitu. Vydal jsem se pěšky, po cestě otravován několika obchodníky, jeden dokonce mě pozval k sobě na čaj, nicméně jsem odmítl, s tím, že jdu do Hagie, načež ten lump začal tvrdit, jak mám čas, jelikož teď tam mají zrovna pauzu a otvírají až za hodinu....no, zklamán jsem ho opustil, s tím, že si počkám, ale hle, tu se ukázalo, že ten syn staré velbloudice a rezavého osla, budiž usmažen v Džeheně na tisíc způsobů, sprostě lhal, jen aby mě prodal koberec. Nuicméně mě potěšilo, že jsem se štěstím jeho nástrahám unikl....Před Hagiou se mačkalo spousta turistů, ale statečně jsem se probil dovnitř za 5 euro vstup se mi nezdál mnoho. Kolem jsou k mání starořímské památky z dob císaře Constantina, rozvaliny sloupů apod. Uvnitř se mísí vesměs arabský interiér s místy odkrytými freskami z dob Byzantské říše. V parku před mešitou jsou všude působivé vodotrysky a fontány, které umocňují impozantní dojem celé stavby. Určitě číslo jedna v Istanbulu. P.S. Džehena je peklo podle Koránu, pro nezasvěcené.....
Další mé kroky směřovaly hned vedle k největší mešitě Blue Mosque, Modré mešitě. No, je spíše šedá, ani se mi nevešla do fotky, je opravdu veliká, ne tak hezká jako Hagia, ale nepochybně jedna z high lights ve městě. Až teprve uvnitř jsem pochopil, proč je modrá...celej interior je zdoben modře, koberce i kachle kolem, prostě si své jméno zaslouží. Už ale bylo těch mešit ažaž, jsem celej přemešitovanej se vydal na druhou stranu kanálu ke Galatské věži. Je z ní super rozhled na město, ne však pro mne, neboť, budiž proklet, jsem se rozhodl neplatit krvavejch 8 euro a po vzoru Zuzky tam nejít, za čež bych si dnes po 4 letech nakopal zadek. No alespoň o důvod více se sem ještě někdy podívat....
Odpoledne jsme se vydali na druhou stranu Bosporu, do Asie....tedy chtěli jsme stanout na Asijské půdě. Nakonec se ukázalo, že tu mnoho k vidění není, tak jsme tu trousili dvě hodiny po ulicách a pak přejeli zpět, podruhé bych tam nejel. Nakonec mě Zuzka ukecala na Tureckej bazar, že si tam chce něco koupit, tak jsem kývl, netušíc, co mě čeká. Po cestě jsme se nejdřív stavili na dýmce, která Zůze náramně chutnala, až už mě začalo svrbět pozadí, z toho sezení a pozorování lidí s dýmkami a hlavně Zuzaniny nadouvající se tváře plné kouře, její svalnatý tlustý nohy v krátký sukni, co si naneštěstí vzala a její kecy o tom, jak na ní pořád ti dva turci naproti žádostivě koukaj. Já si jen ochutnal, jinak mě to moc nedalo, teda to kouření, ten zbytek mi dal, jen ponaučení, nechoď s ní už nikam, nemůžeš tohle dlouho vydržet....
No, vydržel jsem ještě dost....celej ten Bazar jsem byl neskutečně otravován hemžícími se turky jako vosami, snažící se prodat vše možné i nemožné. Ona nic, prostě ty šmejdi šli po mě, jako by vycítili slabost raněného zvířete....nakonec jeden za mnou šel s ponožkama asi hodinu, až mě udolal a já je koupil....byly mi pak malý, ale bylo na nich napsáno Hugo Boss.
Nicméně co tu předvedla Sussie, to byl vrchol, mé zdecimované nervy nemohly dlouho vydržet, koukat se jak se snaží vyhandlovat už tak strašlivě levné věci, za nemožnou cenu a po 20 minutách, kdy se jí daří srazit cenu, odchází vedle, na dalších 20 minut atd....samozřejmě nic nekoupila, ale to už jsem zjistil až večer na pokoji, jelikož jsem se nenápadně po dvou hodinách ztratil v milosrdném davu. Po tomto odpoledni se mi opravdu upřímně zastesklo po bulharských Zagorkách.
Odpoledne jsme se vydali na druhou stranu Bosporu, do Asie....tedy chtěli jsme stanout na Asijské půdě. Nakonec se ukázalo, že tu mnoho k vidění není, tak jsme tu trousili dvě hodiny po ulicách a pak přejeli zpět, podruhé bych tam nejel. Nakonec mě Zuzka ukecala na Tureckej bazar, že si tam chce něco koupit, tak jsem kývl, netušíc, co mě čeká. Po cestě jsme se nejdřív stavili na dýmce, která Zůze náramně chutnala, až už mě začalo svrbět pozadí, z toho sezení a pozorování lidí s dýmkami a hlavně Zuzaniny nadouvající se tváře plné kouře, její svalnatý tlustý nohy v krátký sukni, co si naneštěstí vzala a její kecy o tom, jak na ní pořád ti dva turci naproti žádostivě koukaj. Já si jen ochutnal, jinak mě to moc nedalo, teda to kouření, ten zbytek mi dal, jen ponaučení, nechoď s ní už nikam, nemůžeš tohle dlouho vydržet....
No, vydržel jsem ještě dost....celej ten Bazar jsem byl neskutečně otravován hemžícími se turky jako vosami, snažící se prodat vše možné i nemožné. Ona nic, prostě ty šmejdi šli po mě, jako by vycítili slabost raněného zvířete....nakonec jeden za mnou šel s ponožkama asi hodinu, až mě udolal a já je koupil....byly mi pak malý, ale bylo na nich napsáno Hugo Boss.
Nicméně co tu předvedla Sussie, to byl vrchol, mé zdecimované nervy nemohly dlouho vydržet, koukat se jak se snaží vyhandlovat už tak strašlivě levné věci, za nemožnou cenu a po 20 minutách, kdy se jí daří srazit cenu, odchází vedle, na dalších 20 minut atd....samozřejmě nic nekoupila, ale to už jsem zjistil až večer na pokoji, jelikož jsem se nenápadně po dvou hodinách ztratil v milosrdném davu. Po tomto odpoledni se mi opravdu upřímně zastesklo po bulharských Zagorkách.
Poslední den v Istanbulu jsem chtěl navštívit starobyzantskou vodárnu z dob císaře Justiniána....nakonec se mi podařilo přesvědčit i Zuzku, aby vydala 5 eur na vstup a nelitovali jsme, vodárna je opravdu tajemné místo, nachází se pod Istanbulem v podzemí, je plná spoustou antických sloupů, některých s hlavou slavné Medůzy, ty mě nejvíce zaujaly. Vlhké prostředí a hra světel a stínů vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru. Určitě mohu doporučit. Nakonec i Zuzka byla spokojena, odčinila tím trochu včerejší hřích vůči mne a hřích Hagii Sophie vůči sobě....
No a nakonec zpět na nádraží a vlakem do Edirne, poslední krátké zastávky v Turecku. Edirne je těsně u hranic s Bulharskem, je tam také jedna pěkná mešita, kde jsme se stavili, ovšem po Istanbulu, už nás tolik neoslnila, alespoň tedy jsem se vyfotil s tureckým vojákem ve stejnokroji , který se dokonce smál a nechtěl ani bakšiš....
V noci jsme se rozhodli přejít hranice, kvúli ceně za lístek, bude pak o dost levnější. Nakonec jsme se toulali za hranicema kolem půlnoci a ještě zbývalo 20 km, tak jsme uprosili místního hospodského o odvoz za cenu taxi....tady jsme samozřejmě vyrovnali cenu jízdenky vlakem, takže jsme se nakonec zdrželi téměř nanic...asi nemusím podotýkat, kdo celej ten přechod vymyslel, Zuzka byla skvělěj organizátor v horách, ale strašně žalostnej ve městech a civilizaci.....ovšem to jsem jí raději neměl říkat.
Jelikož Zuzi chtěla aspoň na dva dny k moři, vydali jsme se do Varny a okoli....musím přiznat, že mě to moc nebralo, ale podřídil jsem se. Tak jsme se tedy prasili celej den u moře na pláži, bylo to tu všude dvakrát dražší, než jinde v Bulharsku, tak jsme nakonec rozhodli strávit noc na pláži zadarmo. Trochu mě překvapilo, když Zuzka šla spát v deset večer, po celodenním lenošení jsem byl plnej energie, tak jsem se vydal sám na průzkum okolí....
Nakonec se mi podařiůo najít malou plážovou diskotéčku, toho času ještě téměř bez lidí, což se nezměnilo ani později, k velké mé nelibosti....ale po pár drinkách už mi to bylo fuk a nakonec jsem se spokojen svalil kousek od Zuzky na pláži do písku, kolem třetí ráno....Vzbudila mě kolem poledne, a něco brumlala, nakonec jsem pochopil, že chce odjet sama a mě tu nechat, tak jsem s ulehčením kývl, ještě jsem jí půjčil na cestu a už tu nebyla...
Nakonec jsem procitl na prudkém slunci až po čtvrté hodině, pěkně dozlatova upečenej jako špekáček, inu, nevybral jsem nejlepšího fleka na tak dlouhý odpočinek.....V tomto stavu jsem zakoupil 2 Zagorky, doplazil se na nádraží a sedl do vlaku na Plovdiv. Sem jsem dojel až za tmy, už poněkud svěžejší, našel jsem hostel za 5 eur a dokonce byl přizván na skleničku domácí kořalečky. Na terase jsme jich pak vypili několik, samozřejmě už ne zadarmo, ale i tak nám bylo dobře, hned jsme se s paní majitelkou a jejím panem otcem zkamarádili.
No a nakonec zpět na nádraží a vlakem do Edirne, poslední krátké zastávky v Turecku. Edirne je těsně u hranic s Bulharskem, je tam také jedna pěkná mešita, kde jsme se stavili, ovšem po Istanbulu, už nás tolik neoslnila, alespoň tedy jsem se vyfotil s tureckým vojákem ve stejnokroji , který se dokonce smál a nechtěl ani bakšiš....
V noci jsme se rozhodli přejít hranice, kvúli ceně za lístek, bude pak o dost levnější. Nakonec jsme se toulali za hranicema kolem půlnoci a ještě zbývalo 20 km, tak jsme uprosili místního hospodského o odvoz za cenu taxi....tady jsme samozřejmě vyrovnali cenu jízdenky vlakem, takže jsme se nakonec zdrželi téměř nanic...asi nemusím podotýkat, kdo celej ten přechod vymyslel, Zuzka byla skvělěj organizátor v horách, ale strašně žalostnej ve městech a civilizaci.....ovšem to jsem jí raději neměl říkat.
Jelikož Zuzi chtěla aspoň na dva dny k moři, vydali jsme se do Varny a okoli....musím přiznat, že mě to moc nebralo, ale podřídil jsem se. Tak jsme se tedy prasili celej den u moře na pláži, bylo to tu všude dvakrát dražší, než jinde v Bulharsku, tak jsme nakonec rozhodli strávit noc na pláži zadarmo. Trochu mě překvapilo, když Zuzka šla spát v deset večer, po celodenním lenošení jsem byl plnej energie, tak jsem se vydal sám na průzkum okolí....
Nakonec se mi podařiůo najít malou plážovou diskotéčku, toho času ještě téměř bez lidí, což se nezměnilo ani později, k velké mé nelibosti....ale po pár drinkách už mi to bylo fuk a nakonec jsem se spokojen svalil kousek od Zuzky na pláži do písku, kolem třetí ráno....Vzbudila mě kolem poledne, a něco brumlala, nakonec jsem pochopil, že chce odjet sama a mě tu nechat, tak jsem s ulehčením kývl, ještě jsem jí půjčil na cestu a už tu nebyla...
Nakonec jsem procitl na prudkém slunci až po čtvrté hodině, pěkně dozlatova upečenej jako špekáček, inu, nevybral jsem nejlepšího fleka na tak dlouhý odpočinek.....V tomto stavu jsem zakoupil 2 Zagorky, doplazil se na nádraží a sedl do vlaku na Plovdiv. Sem jsem dojel až za tmy, už poněkud svěžejší, našel jsem hostel za 5 eur a dokonce byl přizván na skleničku domácí kořalečky. Na terase jsme jich pak vypili několik, samozřejmě už ne zadarmo, ale i tak nám bylo dobře, hned jsme se s paní majitelkou a jejím panem otcem zkamarádili.
V Plovdivu se velmi líbilo. Bylo krásně, kolem malebné domky a fresky a nejhezčí bylo starořímské divadlo....Prohlídka mi zabrala celý den, viz fotos.
Navečer jsem se poohédl po restauraci a dal si pořádnou baštu, obsluhovala zde obzvláště pohledná servírka, tak se mi nechtělo odejít, mile se na mě usmívala a její sexy, ešte adná Zagorka, mě připadalo , čím dál hezčí....no, po asi sedmi už jsem se osmělil a navázal kontakt, bohužel neuměla ani trochu jiný jazyk, tak jsem smuten zaplatitl a chystal se jít, ale nakonec mě přizvala k jejich stolu, kde se hrály karty. V tuto dobu, už zde nikdo jiný nebyl a jakýmsi divem jsme si i trochu začínali rozmumět....s radostí jsem si tedy objednal ešte adnu Zagorku...Teda pravidla karet jsem nepochopil, ale byl to velmi vydařený večer s probuzením až odpoledne....
Rozhodoval jsem se jít, či nejít zpět za svou servírkou, ale do stejné řeky nevstoupíš, tak jsem se rozhodl nejít....
Druhý den jsem odjel do Bačkova, dalšího z bulharských klášterů. Nacházel se v podhúří, stejně jako rilský, nicméně se mu jen těžko může rovnat. I tak za návštěvu stál, opět tu byli otravní mniši v černých hábitech a kápích s černým plnovousem, no hotový čerti, kteří zde dohlíželi na turisty. Co mě teda vyprudilo, se tu nesmělo fotit ani venku na nádvoří, Tak jsem přesto zpoza podloubí něco ukořistil, ale hned mě jeden z mnichů vykázal ven....to tak ty moulo, jsem tu teprva deset minut....nakonec mě nechal, ale pořád za mnou běhal a hlídal jak pes.
Navečer jsem se poohédl po restauraci a dal si pořádnou baštu, obsluhovala zde obzvláště pohledná servírka, tak se mi nechtělo odejít, mile se na mě usmívala a její sexy, ešte adná Zagorka, mě připadalo , čím dál hezčí....no, po asi sedmi už jsem se osmělil a navázal kontakt, bohužel neuměla ani trochu jiný jazyk, tak jsem smuten zaplatitl a chystal se jít, ale nakonec mě přizvala k jejich stolu, kde se hrály karty. V tuto dobu, už zde nikdo jiný nebyl a jakýmsi divem jsme si i trochu začínali rozmumět....s radostí jsem si tedy objednal ešte adnu Zagorku...Teda pravidla karet jsem nepochopil, ale byl to velmi vydařený večer s probuzením až odpoledne....
Rozhodoval jsem se jít, či nejít zpět za svou servírkou, ale do stejné řeky nevstoupíš, tak jsem se rozhodl nejít....
Druhý den jsem odjel do Bačkova, dalšího z bulharských klášterů. Nacházel se v podhúří, stejně jako rilský, nicméně se mu jen těžko může rovnat. I tak za návštěvu stál, opět tu byli otravní mniši v černých hábitech a kápích s černým plnovousem, no hotový čerti, kteří zde dohlíželi na turisty. Co mě teda vyprudilo, se tu nesmělo fotit ani venku na nádvoří, Tak jsem přesto zpoza podloubí něco ukořistil, ale hned mě jeden z mnichů vykázal ven....to tak ty moulo, jsem tu teprva deset minut....nakonec mě nechal, ale pořád za mnou běhal a hlídal jak pes.
No, nakonec jsem odjel zpátky do Sofie. Poslední noc v bulharsku, jsem se rozhodl se rozšoupnout....na hostelu jsem potkal spoustu irů a to se nemělo stát....propařili jsme s nima celej den a noc a den, až jsem byl úplně grogy. Byl to mimo jiné pár, z něhož ta holka na obrázku byla původem češka. Dokonce mi přinesla ráno takovej talisman pro štěstí, měl jsem ho pak ještě docela dlouho....
No nějak mi ty dva poslední dny splívají, pamatuji si bar, disco, kde tancovali holky na stole, pak ještě bazén a kolem něj disco...ale kde, co a jak....to už nevím a je to tak lepší.
No je pravda, že tenkrát jsem tedy hodně popíjel, sám se teď při psaní trochu stydím, až by mi z toho zčervenaly tvářičky, kdyby to uměly....
No a to je skoro konec....večer jsem odjel na letiště, kde jsem na lavičce našel spící Zuzku, byl jsem rád, že jí vidím, pozdravil jsem....ale vrhla na mě takovej pohled, že jsem přeběhl raději na druhou stranu letiště a tam strávil poslední chvilky v Bulharsku sám.
No nějak mi ty dva poslední dny splívají, pamatuji si bar, disco, kde tancovali holky na stole, pak ještě bazén a kolem něj disco...ale kde, co a jak....to už nevím a je to tak lepší.
No je pravda, že tenkrát jsem tedy hodně popíjel, sám se teď při psaní trochu stydím, až by mi z toho zčervenaly tvářičky, kdyby to uměly....
No a to je skoro konec....večer jsem odjel na letiště, kde jsem na lavičce našel spící Zuzku, byl jsem rád, že jí vidím, pozdravil jsem....ale vrhla na mě takovej pohled, že jsem přeběhl raději na druhou stranu letiště a tam strávil poslední chvilky v Bulharsku sám.
Vídeň
Ale ještě zbýval celej jeden den ve Vídni, odkud jsme měli autobus a ž večer. Využil jsem ho k individuálnímu plánu prohlídky města, nepokusil jsem se již ptát Zuzky, či nejde se mnou....dokonce jsem jí tedy pak ještě potkal dvakrát ve městě, ale neodpověděla na pozdrav....no co, celkově tak zlá nebyla, měli jsme akorát odlišné představy o cestování a v horách byla rovnocenou společnicí, bohužel v civilizaci, už to neklapalo. Vídeň je samozřejmě velmi krásná a stihnout se dala jen část, alespoň jsem viděl chrám Sv.Štěpána, Habsburský palác a Rathaus, radnici, tedy kromě dalších....určitě se plánuji ještě vrátit, není to koneckonců daleko. Také jsem zkoušel oklepat svou němčinu, ale šlo to ztuha, chce to víc času, než jeden den....dařilo se mi vzpomenout na jména, ale slovesa uvízla kdesi daleko a nechtěla ven....No a s Vídní už jsme celou cestu končili nočním odjezdem do Prahy.
Shrnutí
Cesta se udála před 4 lety, proto je těžké na vše si vzpomenout. Ponaučení je psát si deník. Proto jen krátce shrnu nej místa....
Bulharsko a Turecko nej....
1.Pirin, pohoří i přes namáhavé tůry se mi moc líbilo
2.Rilský klášter, asi nejhezčí stavba v Bulharsku
3.Plovdiv, mile mě překvapil, super lidi, hezké město, narozdíl od Sofie
4. Istanbul, zde Hagia Sophia a podzemní vodárna
x
1. turci, dříve postrach Evropy a teď evropských turistů....neodbytní a úlisní
2.Zuzka, i přes pár hezkých chvil je celkový dojem negativní...
3.komunistická atmosféra v Bulharsku....nemůžu si pomoc, ale je to tu jak u nás v 70.tých letech, navíc ty pomníky zůstaly
4.pobřeží Černého moře kolem Varny, zklamání, je tu draho a nic k vidění....jen pro pravé a otrlé mastňáky, co se rádi válej u moře
Bulharsko a Turecko nej....
1.Pirin, pohoří i přes namáhavé tůry se mi moc líbilo
2.Rilský klášter, asi nejhezčí stavba v Bulharsku
3.Plovdiv, mile mě překvapil, super lidi, hezké město, narozdíl od Sofie
4. Istanbul, zde Hagia Sophia a podzemní vodárna
x
1. turci, dříve postrach Evropy a teď evropských turistů....neodbytní a úlisní
2.Zuzka, i přes pár hezkých chvil je celkový dojem negativní...
3.komunistická atmosféra v Bulharsku....nemůžu si pomoc, ale je to tu jak u nás v 70.tých letech, navíc ty pomníky zůstaly
4.pobřeží Černého moře kolem Varny, zklamání, je tu draho a nic k vidění....jen pro pravé a otrlé mastňáky, co se rádi válej u moře